Bohatství a bída Mandalay

Z Baganu pokračujeme autobusem dále na sever do Mandalay. Do r. 1861 ještě hlavní, nyní druhé největší město zažívá ekonomický boom. Všude se staví. Auta se předhání s motorkami a tuktuky na 6 proudých silnicích. A semafory jsou tady spíše pro ozdobu než pro praktický užitek.

Po dlouhé cestě nám vyhládlo, takže jdeme vybrat restauraci, samozřejmě podle toho, kde mají dobré pivo. Vegetariánských jídel tu moc není a polovinu jich neznáme. Samotný majitel se nad námi sklání se 4 dalšími číšníky a snaží se vysvětlit co je to kale. Ale je to marné. Jejich angličtina je asi tak dobrá jako naše barmština. Nakonec ukazuji do lístku na název jídla a prstem naznačuji počet. „this, one.. and this, rice one“. Ale asi jsem byla málo konkrétní. Dostáváme rýži a dvě odlišná jídla. No co už. Stejně máme hlad. Jde sice jen o jakousi vařenou zeleninu, ale celkově jídlo chutná výborně. Když ale dojde na placení, dostanu se do ráže. Spustím a vůbec mi nevadí, že mi nikdo nerozumí. „Tak nejenom že musíme platit jídlo, které jsme si vůbec neobjednali, ale ještě za něj máme dát dvojnásobnou cenu. “ Pěním dost dlouho na to, než to majitel vzdá a naúčtuje nám obě jídla za stejnou cenu. Jde sice jen o pár korun, ale tady jde o princip.

Kouzelným místem, které si při návštěvě Mandalay nesmí nikdo nechat ujít je U – bein bridge – 1,2 km dlouhý most z týkového dřeva, který se prohlašuje být tím nejdelším svého druhu na světě. Ale nejdřív se k němu musíme dostat. Nejlevnější variantou je pro nás tuktuk, jehož cena se musí smlouvat. Klasicky takový proces vypadá asi takhle…“taxi taxi?…ano. Chceme k U bein bridge. Za kolik?…. Mmm.. 8000…zbláznil jste se? Dám tak 2…ne ne za 2 není možné. Tak aspoň 7…mm. To je pořád moc. Dám 3… Nene, v žádném případě. Alespoň 6…Tak tedy 4. moje poslední nabídka…Nene, není možné… Mm, tak nic. Nashle“ a odcházíme. A to žádný taxikář ani tuktukář nevydrží a do 5 vteřin se ozve zpátky. „Dobře, 4 jsou ok“. 😉

Přijíždíme k jezeru Taungthamani. Most se stal za léta vyhledávanou turistickou atrakcí hlavně na východy a západy Slunce. Z celkem 1086 pilířů, na kterých most stojí jich od roku 1850 bylo vyměněno jen několik. Takto v podvečer je plný procházejících se párů, rodin s dětmi a děcek skákajících do studené vody salta. Dlouho se ale z focení netěšíme. Opět se blíží bouřka.

Mandalay je obrovský a možností jak využít volný čas je spousta. Následujícího rána se rozhodujeme obejít historické centrum. Pěšky. Na mapě působí vzdálenosti male, ve skutečnosti jsou od sebe jednotlivé bloky vzdálené několik kilometrů. Ze všeho nejdřív míříme k Mandalay Palace: Kdysi královskému komplexu čtvercového tvaru, jež obepíná několik metrů vysoká zeď a vodní příkop. Dnes jde už o centrum armády. Existuje kombo ticket za 10 000 Kyatů (150 Kč), který v sobě zahrnuje vstupy do několika památek. Zrovna míříme k paláci, když nás zastaví postarší pán – bývalý učitel a vládní zaměstnanec. Chce nám nabídnout své průvodcovské služby. I když by to bylo určitě obohacující, zdvořile odmítáme. Alespoň nám dává radu nekupovat vstupenku v paláci, ale raději jít nejdříve do kláštera. Peníze za koupený lístek tak půjdou rovnou rodině, která se o komplex stará, a ne armádě, jak by to bylo v případě zakoupení lístku v paláci.

Nejdříve tedy míříme do Shwe Nan Daw Kyaung, neboli Kláštera zlatého paláce. Dřevěný chrám je mistrovskou ukázkou řezbářské práce. Interiér je pozlacen a stěny chrámu zdobí dokonale vyřezané výjevy ze života Buddhy. Dříve byla budova součástí Mandalajského paláce, ale po smrti krále Mindora, který přímo v této budově zemřel byl klášter rozebrán a přesunut na současné místo. Jako jediná budova z palácového komplexu tak unikla ničivým dopadům 2.SV.

Hned za klášterem stojí Atumashi Monastery – další klášter, postaven na příkaz onoho krále Mindora. Po ničivém požáru byl opraven a dnes slouží mnichům a konají se zde nejrůznější ceremonie. Ještě slavnější než ony kláštery je Kuthodaw Pagoda, která je i zapsána v seznamu UNESCO. Zlatavá pagoda by nebyla ničím zvlášť zajímavá, kdyby v ní nebyla uložena údajně „největší kniha světa“. Nejde ale o papírovou knihu v pravém slova smyslu, jako spíš o soubor malých mramorových destiček, do nichž jsou vytesány rýmy z Buddhistického učení. Samotná pagoda je obklopena bláznivým množstvím menších bílých stúp, v jejichž zástupech by se jeden lehce ztratil.

Všechny tyto památky leží ve stínu Mandalay Hill. Z 240 m vysokého pahorku člověk získá představu o rozložení města, které je ploché jako placka. Samotný výstup na horu musíme absolvovat bosí. Posvátné místo, vzpomínáte? Po cestě potkáváme spousty chrámů a procházíme kolem plechových příbytků místních. Někdo si zrovna dává koupel. Míjíme kojící matky i teenagery pařící na mobilu. Ti všichni si z hory udělali svůj domov. Chceme se dostat k jednomu výhledu, ale to znamená projít dlážděnou síní, kde se usídlila čtyřčlenná rodinka.  V jednom koutě maminka na valše pere prádlo, v druhém koutě syn houpe malého bratříčka v provizorní houpačce. A tatínek po nás hází nesouhlasné pohledy. Bylo by to jako projít jim obývákem.

Konečně se dostáváme na vrchol ze kterého jsou nádherné výhledy na celé město i řeku za ním. A poplatek pro turisty 1000 Kyatů. Proč mě to nepřekvapuje…

V nohách už máme 20 kilometrů. Těžko k uvěření, když se od rána motáme v jedné malé oblasti. A bude jich víc. Vstup do Mandalay palace je možný jen východní branou. A aby vojáci měli jistotu že k východu použijeme stejné místo, musíme jim do úschovy dát pas. 40 budov královského paláce ale stojí za to.

Začíná se stmívat. Kde přes den byly stánky s občerstvením jsou teď natažené plachty a pod nimi kartónové nebo pletené rohože, v lepším případě matrace. Nejchudší z obyvatel se chystají ke spánku. Hned u hlavní cesty už klimbá několik děti a jen pár centimetrů od hlav jim projíždí zběsilé motorky a auta. Je to zvláštní pomyšlení kolik nespravedlnosti ve světě je. Člověk neovlivní v jaké zemi ani do jaké rodiny se narodí. Každému nám do vínku byla dána různá startovací pozice a každý se se životem potýká jak nejlépe umí. Je až k nevíře, jak ten svůj barmánci zvládají s úsměvem.

Hpa – An, 27.7.2019