Prodloužené léto na Krétě

Kdo si myslí, že jedinou podobou pro naši ideální dovolenou je výlet do hor, hodně by se plet. Jednou za čas ani my neodoláme volání vln a teplého mořského klimatu. Je ale fakt, že celodenní polehávání na jedné a té samé pláži by nás asi hodně brzo přestalo bavit. Proto jsme se rozhodli prodloužit si loňské léto výletem na Krétu, která je jako stvořená pro to, nechat se prozkoumat zpoza volantu. Letenky z Vídně byly na září za docela slušnou cenu, a tak nebylo moc dlouho o čem přemýšlet.

Příjezd do Heraklionu, Rhetymno

Naši předem souhlasili, že nám na 10 dní pohlídají dítě, i když Leia by si určitě slanou vodu užila stejně, jako my. V den odletu nás taťka už kolem páté ráno velkoryse odvezl na šalinu a v 6 už jsme byli na palubě žlutého autobusu do Vídně. Odlet máme sice až v 11, raději ale dorazit dříve než později. Na check-in čekat nemusíme (pozitivum i nevýhoda cestování low-cost aerolinkami). Našeho nadměrně velkého příručního kufru si naštěstí nikdo nevšímá, cesta za sluncem je tak na dosah.

Let trvá okolo 2 a půl hodiny, k čemuž je třeba připočíst si hodinu časového posunu. Oblohu brázdí bílí beránci a pod námi se až za obzor rozpíná modř Egejského moře. Kréta je největším řeckým a pátým největším ostrovem ve Středozemí, zároveň také nejteplejším místem v Evropě. I zde ale občas zasněží a i když na horách (nejvyšší bod Psiloritis má úctyhodných 2456 m n.m.) může sníh vydržet až do konce května, teploty na pobřeží málokdy klesnou pod 10°C.

Letiště v hlavním městě Heraklionu je maličké, netrvá tak dlouho a už vcházíme do rozpáleného letního dne. Naše kroky sebejistě míří přes hlavní cestu, kde jedna vedle druhé sídlí pobočky autopůjčoven. Volkswagen Polo jsme si u jedné z nich zamluvili už před několika měsíci, stačí tedy jen podepsat papíry a převzít si klíče. „Eee, dětskou sedačku jsme si ale neobjednali.“ Upozorňujeme pracovníka půjčovny pro zběžné prohlídce vozu. „Určitě? No, a nechcete si ji přece jen nechat?“ Snaží se nás snědý Řek nalomit. „Opravdu ne, tu ještě nějakou dobu nevyužijeme.“ Potřebujeme si navíc v autě nechat co nejvíce místa, v rámci snížení cestovních nákladů totiž máme v plánu v něm pár nocí přečkat. O tom se ale zmiňovat nebudeme.

Většina auta z půjčoven jsou tady bílé barvy, jednak kvůli bezpečnosti, ale také proto, aby do karoserie zbytečně nepražilo. Proběhne malý nákup svačiny (piva) v supermarketu a pak už se stačí podle navigace vymotat na hlavní silnici, táhnoucí se takřka podél celého severního pobřeží ostrova.

První den bychom si moc rádi dali sprchu a vyspali se v posteli, po několik desítkách kilometrů tak zastavujeme v Bali (ne v tom indonéském), jednom z menších letovisek na západ od Heraklionu. Shodou okolností tu ve stejnou dobu tráví svatební cestu i naši kamarádi, o důvod víc strávit tu noc! Nevadí, že už je 7, stejně skáčeme do vody na jedné ze třech pláží, které Bali poskytuje. Moře je i takhle pozdě stále příjemně teplé a po dlouhém dni působí na tělo jako balzám. 

Večer v baru i přes shledání nějak nepřeháníme, a tak jsme následující ráno schopni krkolomými uličkami vyrazit dál. Přesný plán cesty nemáme, vytipovali jsme si ale, že za 10 dní bychom měli být schopni projet většinu západní části ostrova, která působí o něco málo zeleněji a o mnoho zajímavěji, než ta východní. V jedné věci však máme jasno, každý den strávit na pláži. Dopoledne tak namátkovou volbou trávíme na Blue Beach, několik kilometrů dlouhé písčité pláži poblíž města Rethymno, která je součástí nejdelší soustavy pláží na Krétě (asi 9 km). Voda je klidná, a po tak dlouhém odloučení v ní dovádíme, jako malá děcka. Abychom se jen neflákali, odpoledne jdeme načerpat trošku historické atmosféry.

Kréta je známá jako rodiště Dia – vládce Olympských bohů, kterého zde v jedné jeskyni porodila a před zraky jeho otce Krona ukrývala bohyně Rhea. Díky lsti své matky, která malého Dia vyměnila za kámen tak Zeus přežil Kronovo paranoiní řádění, v podobě požírání svých vlastních dětí. (Jak už to v řecké mytologii bývá, za vším hledej věštbu).

Pravda, moc památek z této éry na ostrově nenajdeme, nejvíce historických staveb se dochovalo z doby Benátské republiky, za kterými míříme do Rethymna, třetího největšího město Kréty a zároveň jednoho z hlavních letovisek a výchozích bodů k výletům po ostrově. Podle toho taky vypadá parkování v centru. Jako ve všech jižanských státech se i zde musíme obrnit nutnou dávkou trpělivosti a špetkou troufalosti. Nakonec se nám daří zakotvit nedaleko masivní pevnosti Fortezza, tyčící se nad celým městem i mořem. Pochází ze 14. století, stejně jako starý přístav a malé historické centrum plné obchůdků se suvenýry i butiky s luxusními značkami.

Z naší zkušenosti se člověk nejlépe nají tam, kde se zdržují místní, takže prohlídku zakončíme obědem v jedné z několika menších taveren na okraji města. Řecká kuchyně je velmi pestrá, založená na lokálních surovinách. Neobejde se bez kvalitního olivového oleje, což je jeden z několika vývozních artiklů Kréty a čerstvé zelenině. Gigantická rajčata, cukety, cibule, česnek, artyčoky, olivy, ovčí a kozí sýr jsou suroviny, lahodící našim chuťovým buňkám. V jídelníčku převládají saláty a luštěniny (hlavně čočka, fazole a cizrna). Z masa je zde nejčastěji k sehnání grilované skopové, jehněčí, drůbež a samozřejmě ryby. Na rozjezd volíme klasiku, řecký salát, který je tak jednoduchý na přípravu, až je to úsměvné. Zelenina je nakrájená na velké kusy a celému salátu vévodí jedna celá kostka sýru Feta, kterou si strávník může porcovat podle libosti. V jednoduchosti je krása. 

Hodlajíc dostát svému plánu snížit ubytovací náklady na minimum, dnes tedy pokud možno strávíme noc v autě. Jako ideální místo se jeví nedaleké jezero Kourna, sladkovodní a dokonale průzračné plní zároveň i úlohu sprchy. Voda je o poznání studenější než v moři, je ale příjemné zbavit se jemného filtru soli a potu. Místo je k strávení příjemného odpoledne ideální, panuje tu ale o něco větší ruch, než jsme si představovali. Příjezdovou cestu lemuje několik restaurací, v jedné z nich se dokonce odehrává dětská narozeninová párťoška, kde nechybí skákací hrad, do jiné se zase s příchodem osmé hodiny začínají sjíždět desítky aut na jakousi víkendovou veselici.

I s Polem se tak přesuneme na co nejméně frekventované místo a interiér přeměníme na improvizované kino. Mokrým oblečením a ručníky se snažíme zakrýt co největší zornou plochu, aby se náš ranní budíček nezhmotnil do podoby zvědavců, ťukající nám na okýnko. Ofiko se tu v autě přespávat nesmí, ale kde není žalobce… I když žádnému z kolemjdoucích nemohlo nedojít, co tady provádíme, strážci zákona na nás posláni nebyli, takže mise se dá pokládat za úspěšnou. Kvalita spánku, kterou snižovala hlavně lampa pod níž jsme zaparkovali už je věc druhá, zatím ale ještě nejsme na tolik staří, abychom si s menším diskomfortem neporadili. 

Chania

Kréta mimo Heraklionu disponuje ještě jedním mezinárodním letištěm v druhém největším městě Chania, které bude naší další zastávkou. Dopoledne strávíme  lenošením na pláži Kiani Beach, kde nám místní slunce ukazuje, co všechno dovede. S mírným úžehem později toho odpoledne zamíříme ještě na jednu pláž, nacházející se na nedalekém poloostrově. Seitan Limania Beach vypadá podle fotek na tolik zajímavě, že se nám vyplatí překonat delší vzdálenost i velmi výživný terén, který k ní vede. Po překonání všech prudkých serpentín dorazíme na jediné parkoviště k pláži. Pátá hodina odpoledne už sice odbila, i tak ale máme velkým problém se někde ustájit. Ani si nechci představovat, jak to bude vypadat dole na pláži. Mimo turistů kolem přešlapuje i velké množství koz Kri Kri, na krku se jim houpou zvonečky, vydávající typický zvuk pokaždé, když se zvířata pohnou. 

K pláži je to po strmém útesu, z něhož je nutné sejít docela výšlap, cesta je už tak dost úzká a kamenitá, nehledě na to, že se pod nohy pletou zmiňované kozy a výletnící, proudící v opačném směru. Samotná pláž je miniaturní, poskytující prostor jen pro několik málo dek a ručníků, i tak se nám ale daří si pro sebe pár metrů uzmout. Žaludek hlasitě zakručí, asi aby nám připomenul, že jsem ho ošidili o dnešní oběd, žádný idylický piknik se ale konat nebude. Koz je tady snad víc než lidí a ty potvory se ani za mák nebojí. Bez známky ohrožení se proplétají mezi dekami, snažíc se dostat do kolem se povalujících tašek, z nichž cítí svačiny. Pár nebožáků, co je zrovna ve vodě se asi bude hodně divit, až po návratu naleznou útroby svých baťohů rozházené v okruhu několika metrů.

Co dodat, lidi prostě nepřemýšlí. Je jasné, že pokud začnou zvířatům jídlo sami nabízet, ta ztratí veškerou bázeň a budou se pak dobrot dožadovat pokaždé, co se někdo nachomýtne okolo. Stupňující se hlad tedy potlačíme a raději skáčeme do azurově modré vody, co svůj odstín získala díky bílým skaliskům, do nichž se krátká zátoka zařezává. Za návštěvu to tu určitě stálo, moc dlouho se ale nezdržujeme, těch lidí a koz je tu na nás až moc.

Jestli cesta sem byla divočina, výjezd zpátky je ještě o mnoho zábavnější. Místa k manévrování tu moc není a na prašné cestě kola lehce podkluzují. Rozjíždím se do prudkého kopce a až příliš pozdě mi dochází, že jsem naše Polo poněkud přecenila. Už nestíhám přeřadit zpátky na jedničku a motor po pár vteřinách chcípá. S naší starou Fábulkou jsem se bohužel nikdy nenaučila rozjezdy přes ručku, a tak se mi ani po několika pokusech nedaří rozjet. Co teď?! Auta přede mnou, auta za mnou…no nic, nahoru to nepůjde, nezbývá tak než se pokusit docouvat zpátky na parkoviště, které se nachází v relativní rovině a zkusit to znova. U toho Laďa odmítá být přítomen, a se slovy “nebudu tady sedět, až něco naboříš” opouští mě i Pola a jme se vyšlapat kopec pěšky. (Později své počínání hájí slovy, že mi odebráním svých 75 kg živé váhy chtěl rozjezd ulehčit). Plán se naštěstí zdařil bez jakékoliv kolize a teď už na jedničku pomalu stoupám do strmých zatáček, dokonce se mi i daří po cestě nabrat Laďu, co se tváří, jako by mě radši neznal :D.

Večer už naštěstí probíhá v poklidnějším duchu krátkou procházkou po městě. Chania byla založena ve 13. st. Benátčany, na místě antického města Kydonia. Ti se zasloužili o výstavbu většiny historických budov, které přežily jak tureckou okupaci, tak i nástrahy 2.SV a jsou tak k vidění i dnes. Večer trávíme romantickou procházkou po centru se zmrzkou v ruce, než se přesuneme do nedalekého městečka Agía Marína, kde jsme sehnali cenově dostupnější ubytování. 

Falasarna Beach

Pomalu se dostáváme do nejzápadnějšího bodu našeho výletu. Cesta se z pohodlné silnice změnila v úzkou silničku, která je nezřídka přerušena častými sesuvy půdy, při kterých se klidně utrhne i třetina vozovky. Do toho pod kola skáčou kozy se sebevražednými sklony a na jistotě nepřidají ani dopravní značky, evidentně prostřílené brokovnicí. Doufáme, že si tu někdo jen trénoval mušku na ty kozy…

Vzdálenost, kterou je dnes nutno zdolat je relativně malá, i tak ale jedeme dlouho. Všudypřítomnými olivovými háji konečně vyjedeme až k městečku Platanos, otevírající pohled na Falasarna beach a obrovské množství fóliovníků, kde pěstují kdo ví co. Místo je notoricky známo jako jedno z největrnějších na ostrově a dnešek není výjimkou. Červená vlajka vyvěšená u strážní věže nejde přehlédnout, i tak se ale s pár dalšími jedinci odvážíme na pár metrů vrhnout do rozbouřených vln, které nás vyzdvihují do výše.

Vítr dodal krajině surového rázu, ten ale činí pláž o to uhrančivější. Z východu ční do moře ostrý útes, azurová barva moře se střídá s tyrkysovou. V tak silném větru se úplně relaxovat nedá, i tak si ale čas v jemném písku snažíme užít co nejvíce. Severně odtud se nachází ještě malá oblázková zátoka v blízkosti archeologického naleziště, na jih je zase centrální část pláže, zvaná Big Beach, která je se svým skalnatým mořským dnem nejvhodnější pro šnorchlování. Ani už nemáme náladu se někam honit, v jedné z taveren tak povečeříme tradičně salát a zapečenou cuketu s rajčaty a sýrem a užíváme se rudého západu slunce, které mizí rovnou v moři.

Elafonisi Beach, Paleochora

Po další noci, strávené na parkoviště vstáváme relativně brzy, k více zajímavostem už se musíme vydat 60 km na jih, je tak nutné překonat kopcovitý střed ostrova. Hornatost Kréty dává jejímu počasí nevyzpytatelný charakter. Změny jsou náhlé, v létě je ale téměř vždy jasno a slunečno s vysokými teplotami, které činí snesitelnými jen severní vítr Meltemi. Díky výšce pohoří, které vytváří bariéru mezi S a J, se v obou částech vyskytují jiné teplotní a povětrnostní podmínky. Míjíme skupiny dětí, které čekají na autobus do školy i stádečka ovcí, co se nám neohroženě vrhají pod kola.

Na Elafonisi beach se nám daří dostat okolo 9, právě včas, do oběda se to tu totiž zaplní hordami turistů, sjíždějících se z celého ostrova. Tato možná nejznámější pláž Kréty nechybí snad na žádném z mnoha jednodenních výletů, které nabízejí hotely a místní cestovní společnosti. Za její popularitu může narůžovělý písek, který údajně nikde jinde nenajdete. Pláž je opravdu krásná, ale asi ne nějak výrazně hezčí oproti jiným, které jsme na ostrově už viděli. Při bližším zkoumání některá zrníčka písku opravdu svítí narůžovělým nádechem, barvu jim propůjčuje prach ze skořápek korálů, rozptýlených v písku. Do sytě růžové, jakou ale slibují reklamní letáky cestovek, má hodně daleko. Přebrodíme se na menší ostrůvek, voda je tady klidná a dokonale průzračná a užíváme si tu změnu oproti včerejší divočině na Falasarna beach. Kolem 12 už to ale balíme. Proti nám se valí kvanta aut, až je někdy hodně těžké se jim vyhnout. 

Zítra bychom rádi podnikli výlet do Samara Gorge – nejdelší propasti v Evropě, pro tento účel se jako nejlepší výchozí bod tváří městečko Paleochora, vzdálené odtud asi 30 km po silnici na východ. Tento úsek zvládáme i s pauzou na croissant a kafe u kouzelné babičky ve vesničce Elos asi za dvě hodiny. Vystoupáme při tom až do výšky 800 m n.m. a znovu jsme překvapeni, jak je střed ostrova oproti pobřeží zelený.

Město Paleochora se rozprostírá na stejnojmenném skalnatém poloostrově, v jehož středu se nachází klidná zátoka, jako stvořená pro dnešní odpolední koupačku. Projdeme si promenádu a jdeme zkoumat, jak by se dal uskutečnit zítřejší výlet do Samaria Gorge. Auto není k tomuhle výletu úplně ideálním dopravním prostředkem, protože výlet se nedá udělat, jako okruh. Soutěska začíná ve středu ostrova a končí na jeho jižní části, kde ústí v moři.

Sezona pravidelných linkových autobusů, které by nás pohodlně dovezly až ke vstupu do propasti skončila včera. Buď si tedy na začátek trasy dojedeme ráno autem a potom se na trajektu dostaneme z Agia Roumeli, kde stezka končí do další zastávky na trase Sougiye, kde chytíme poslední odpolední autobus, co by nás dopravil zpět k autu a noc strávíme někde v horách. Nebo do Sougie dojedeme ještě dnes či zítra (což by znamenalo další 2 hodiny cesty), abychom na 7 stihli autobus k propasti, tohle nám ale přijde jako hodně šibeniční varianta. Po zvážení všech pro a proti se rozhodujeme využít služeb jedné z místních agentur, která nás každého za 30 € svým autobusem dopraví až ke vstupu a lodí potom zpět do Paleochory. Sice to bude dražší než po vlastní ose, budeme to ale mít bez starostí.

Městečko se vybarvilo jako malé, příjemné letovisko, kde zatím chybí velké hotelové komplexy (snad to tak ještě chvíli zůstane). Procházíme titěrnými uličkami, které se každý večer pro dopravu zavírají, aby se zde lidé mohli volně veselit. Na skalnatém výběžku jsou vidět obvodové zdi benátské pevnosti Selino ze 13. století i dvě pláže, západní písečná, která je hojně využívaná pro windsurfing a východní oblázková, co je naopak před větrem chráněna.

Večer vyzkoušíme Saganaki – místní smažený sýr z ovčího a kozího mléka a už třetí noc po sobě jdeme strávit na parkovišti. I když hned u cesty, je tu relativně klid a aspoň můžeme koukat na hvězdy. 

Samaria Gorge

Ráno vyrážíme už 6:30, v pekárně si koupíme lahodnou snídani v podobě koblihů, zalitých hříšně vysokou dávkou čokolády a nasedáme do autobusu. Za necelou hodinu a půl přejedeme velkou část ostrova a v mžiku už vystupujeme u vstupu do propasti. Samaria je jednak název pro národní park v pohoří Lefka Ori (Bílé hory), a poté už také ona zmíněná propast, která je se svými 16 km nejdelší soutěskou v Evropě. V turistické sezoně jí denně projde až 4 000 lidí. 

Sestup začíná v náhorní plošině Omalos v nadmořské výšce 1227 m n.m. na místě zvaném Xyloskalo (Dřevěné schodiště) a končí na pobřeží Libyjského moře ve vesničce Agia Roumeli, kde se nasedne na trajekt, který lidi rozveze do jednotlivých přilehlých měst. Celá cesta trvá cca 6-7 hodin a soutěsku je možné projít i opačným směrem od moře, což je o poznání větší výzva.

Začátek sestupu je docela prudký, cesta je ale dobře upravená, takže ji zvládají i účastníci s méně vhodnou obuví. Překvapí nás množství hasících přístrojů které se strategicky nachází vždy několik desítek metrů od sebe. S požáry tu evidentně mají zkušenosti. Vedro se dnes přes husté baldachýny borovic ještě neprobojovalo až k nám, takže zatím panuje příjemný chládek. V podstatě celou soutěskou protéká potok, v místě, kde je třeba překročit jsou zbudovány mosty, prosté lávky nebo jednoduché přechody z kamenů, z potoka se tak dá pít. NP je domovem několika endemických druhů – především už zíměné kozy krétské (lidově zvané kri-kri). Velká část parku je porostlá specifickým druhem borovice, ze které se dříve získávala pryskyřice, v nižších polohách se vyskytují oleandry a cypřiše. 

Asi po dvou hodinách docházíme k dnes již neobydlené vesničce Samaria, která dala soutěsce jméno. Vysídlena byla po roce 1962, kdy byla oblast vyhlášena národním parkem. Z původní vesnice zůstalo jen několik kamenných staveb. Soutěska ale byla obydlena už mnohem dříve, našly se zde pozůstatky byzantského i předkřesťanského období. Během osmanské nadvlády nad ostrovem v 19.st. zde útočiště našli krétští povstalci. Netrvá dlouho a docházíme na nejužší místo soutěsky – Sideroportes (Železná brána), široké pouhé 3m. Okolní skály dosahují výšky 300 m a v nejhlubších místech dokonce až 600 m. Chybět zde tak nesmí ochranné sítě proti padajícím kamenům.

Zářijové vedro se stupňuje a ačkoliv bychom si milerádi svlažili v potoku nohy, nebudeme porušovat pravidla daná parkem. Raději přidáme do kroku, abychom v cíli byli co nejrychleji. Nakonec tak do nalodění na trajekt, který nás odveze zpátky do Peleachory máme ještě celé tři hodiny. Zabíráme lehátka u jedné z několika taveren na pláži, které by při koupi nápoje měly být zdarma. Osvěžíme se tedy džusem z čerstvě vymačkaných pomerančů a vrháme se do hlubin modře, jehož osvěžující náruč je po celém dni lopocení tou nejsladší odměnou. 

Plakias, Preveli a Matala

Do odletu domů nám zbývají nějaké čtyři dny, takže je načase trasu pomalu směřovat zpět k Heraklionu. Po čtyřech nocích, strávených v autě usuzujeme, že si zasloužíme sprchu a postel. Vhodný azyl najdeme v městečku Plakias, kde celý den strávíme jak jinak než lenošením na pláži a večer si plníme přání povečeřet čerstvě vylovenou rybku. 

Z Plakias to není daleko k Agios Nikolaos o Kourtaliotis – kostelíku chytře vybudovaném ve skále kaňonu, který vymlela říčka Megalopotamos. Řeka, no na naše poměry spíš potok v jednom místě přechází dokonce ve vodopád, kde se skupina turistů za doprovodu sličné blonďaté instruktorky učí do kaňonu slaňovat po laně. Kdybychom pokračovali podél toku řeky, objevíme se až na palmové pláži Preveli. Těch 5 km si ale raději dojedeme autem, z parkoviště, nacházejícího se na vrcholu útesu tak alespoň můžeme obdivovat zajímavý reliéf pláže v místě, kde se sladká voda z řeky vlévá do moře. Skvělé zde je, že člověk může střídat plavání v otevřeném moři s broděním se korytem, kde voda dosahuje většinou po pás.

Nej-jihozápadnějším bodem, kterého na našem putování po Krétě dosáhneme je městečko Matala, známé především díky svými jeskyním. Kdo by ale čekal sluje na úrovni naší Macochy, bude zklamán. Jde spíše o uměle vytesané dutiny ve zdejších pískovcových útesech, které zde lidé vyhloubili už v dobách neolitu. V 1. a 2. století výklenky sloužily jako hrobky, největší proklamaci jim ale přinesla 60. léta 20. století, kdy je ve velkém obsazovali vyznavači hippies, kteří zde de facto žili, než je odtud pravoslavná církev vyhnala. Aby taky ne. Bezplatné přírodní přístřeší v těsné blízkosti moře odpovídalo naturelu květinových dětí.

Za 5 € je možné si jeskyně projít. Nám postačí pohled z dálky. I na konci září je tu natolik rušno, že se ani neobtěžujeme do vody a raději se přesouváme na o poznání vylidněnější pláž Kommos, která je dokonce tak klidná, že tady snášejí vajíčka mořské želvy. Žádnou sice nepotkáme, i tak to ale bereme jako symbolické rozloučení se zdejším mořským světem. Na pláži trávíme poslední noc a poslední ráno, než se po dálnici vydáme zpět do Heraklionu.

Cesta po dálnici se zdá naprosto přímočará, do okamžiku než narazíme na uzavírku bez označení, kudy se dál vydat. Trochu tak improvizujeme a posledních 30 km zdoláme titěrnými horskými cestičkami, které už ale po deseti dnech praxe zvládáme levou zadní. Nejdříve zastavujeme na ubytování, kde si necháme všechny věci a pak už jen vrátit auto zpátky do půjčovny na letišti. Momentálně tu nikdo není, takže auto jen zaparkujeme kde je místo a klíče hodíme do schránky, jde o docela běžnou praxi předávání.

Zpětně hodnotíme pozitivně, že na prohlídku hlavního města jsme neobětovali více času, než těch pár hodin odpoledne. Nejvýznamnější památky asi ničím nepředčily jiné pamětihodnosti, které jsme viděli např. v Rethymnu nebo Chanii. Vynechali jsme dokonce i Knósský palác, který nám za 50 € přišel jako hodně málo muziky za moc peněz.

Ušetřené peníze radši dáváme za poslední večeři, co nás zasytí na dlouhou cestu. Původní let domů nám už před několika měsíci zrušili a my tak byli nuceni koupit znova jiné letenky, což je bohužel risk létání s nízkonákladovými aerolinkami. U těch se člověk nemůže divit ani tomu, když se letový řád změní, a místo přímého letu z Heraklionu do Vídně se musíme smířit s přestupem v Aténách a tudíž i odletem z Heraklionu o dobré tři hodiny dříve. Štěstí, že se Laďa náhodou před dvěma dny na rezervaci podíval, jinak bychom se asi hodně divili. Ve Vídni, stejně jako v Brně nás přivítá typicky deštivé, podzimní počasí, nás ale vzpomínky na horké Krétské dny budou určitě hřát ještě několik týdnů. 

V Bílovicích nad Svitavou, 17.3.2023