Bagan – město tisíce chrámů

Cesta z Yangonu do Baganu je dlouhá bezmála 600 km a nočním autobusem jsme ji zvládli zhruba za 8 hodin. Na autobusové nádraží dorážíme v 5:30 a i když byl přejezd relativně pohodlný, nemůžu říct, že bych se netěšila na čerstvý vzduch.

Sotva se vypotácíme z autobusu, hned se na nás vrhají 3 taxikáři a chtějí vyloudit, kam jedeme. Ještě rozespalí je trochu nevrle odpálkujeme. 12 000 Kyatů je opravdu přemrštěná cena. Ubytování máme v Nyaung U, hlavním dopravním milníku v oblasti jen pár kilometrů odsud. Více než 7000 se nám dávat nechce. Jdeme si teda sednout na kafe a vyhlížíme další backpackery, kteří by mohli mít stejnou cestu. Těch několik co se tu potulují mají však hotel v Novém nebo Starém Baganu. Takže dělení nebude. Nakonec jeden taxikář přistupuje na naši nabídku.

Vyprahlá krajina připomíná spíše africkou savanu. Přijíždíme k jakési mýtné bráně. Každý cizinec musí zaplatit poplatek za vstup do archeologické oblasti 25 000 Kyatů nebo 19 dolarů. Po přepočtu to vychází lépe zaplatit v místní měně.
Konečně se dostáváme na ubytování. Zatím nejhezčí, jaké jsme měli. Náš pokoj ještě není připravený, ale milý recepční nám dovoluje nechat si tady tašky a zadarmo nás pouští na snídani.

Historická část Baganu, jež ukrývá staleté chrámy, za kterými jsme přijeli, se rozprostírá na rozloze o 67 km². Jde o oblast moc velkou na to, aby ji člověk obešel pěšky. Oblíbenými způsoby dopravy jsou tady koňské povozy, nebo e-bikey, takové skútry na baterky. Ty šly v našem hotelu půjčit, ale na dnešek už bohužel byly všechny rozebrané. Místo nich jsme si teda vzali alespoň 2 kola, každé za 2000 K (30 Kč) na celý den a vyrazili.

Palmy, plechové bungalovy, stařečkové na vozících taženými voly, toulaví psi a povalující se hordy odpadků nás ujišťují, že už jsme v docela jiné krajině.

Všudypřítomný prach létá do očí. Déšť je v Baganu spíše vzácností. To už jsou tu možná častější zemětřesení, která mají mnoho zničených chrámů na svědomí. Od 11. století se jich do dnešních dní dochovalo na 2200 a i ty pomalu ale jistě podléhají erozi. Nic jim to ale neubírá na jejich kráse a jedinečnosti.

Tvary staveb i veškeré komponenty mají hluboký náboženský význam. Každá pagoda a stúpa je vlastně takovou Buddhovou svatyní. Všechny mají cihlově červenou barvu, jako zdejší půda a jejich střechy připomínají obrácené kornouty od zmrzliny.

Některé chrámy jsou enormní a dobře udržované. Jiné zase menší a v různých stádijích rozpadu. Ale všechny jsou posvátné. Při vstupu do každého z nich je nejdříve nutné sundat si boty i ponožky. Ty významnější jsou obklopeny stánky se suvenýry, oblečením, nebo drobným občerstvením. V některých se schovávají umělci, snažící se prodat své obrazy bohatým turistům. Každý chrám ukrývá alespoň jednu velikou sochu Buddhy a ve výklencích desítky dalších. Čim víc, tím líp.
Nejvíce se nám zalíbily chrámy Dhammayan gyi a Sulamani temple.

Zlatá éra tohoto království skončila ve 13. století po neutuchajících nájezdech mongolů. Zbyla jen malá vesnice mezi ruinami, která r. 1998 musela být přesunuta a vznikl tak Nový Bagan. Navzdory své majestátnosti a významnosti není oblast na seznamu UNESCO. Prý proto, že některé chrámy nebyly rekonstruovány správným způsobem.

Je úmorné horko. S koly občas zapadneme do zrádného písku. Za celý den jsme najezdili asi 20 km. Peníze nám došly. A absolutně nikde se nedá platit kartou. Směnárny už zavřely. A aby toho nebylo málo, v celém městě vypadl proud, takže ani z bankomatu si nevyberem. To bude ještě zábava.

Za nepolapitelným východem 

Nový den a budík nám zvoní ve 3:30. Nasedáme na e bike a vyrážíme do noci. Ze začátku trochu se zdráháním, ale po chvíli Laďa získává jistotu a už fičíme 50 km za hodinu. Ještě před svítáním obhlížíme několik chrámů, u kterých by se daly udělat pěkné fotky. Ještě do nedávna bylo možné na některé stavby vylézt a pozorovat svítání z nich. Ale vláda si zřejmě uvědomila hodnotu svého kulturního bohatství a většinu chrámů pro tyto účely znepřístupnila. Místo toho byly na několika místech vybudovány umělé pahorky, poskytující alespoň nějaký rozhled. V jiné části roku by bylo možné pozorovat desítky balonů vznášející se nad krajinou. Slunce pomalu vychází, ale zahalují je hustá mračna, která propustí jen pár paprsků. Snad se na tomhle výletě alespoň pár prosluněných východů dočkáme.

Vzdálenosti, které jsme včera jeli hodiny dnes zvládáme za pár desítek minut. Občas končíme západlí v písku, ale nakonec se vždycky posbíráme a jedeme dál. Tento způsob dopravy je asi nejlepší variantou a určitě bychom ho vřele doporučili.

Zastavujeme se ve vesničce Minnanthu, kde lidé ještě donedávna žili tradičním způsobem života. Dnes už spíše pózují pro turisty. Jedna paní nás za poplatek svou vesnicí provádí. Ukazuje nám dřevěná obydlí, ve kterých žijí, kde vaří a kde spí. Dozvídáme se, že onen opalovací krém, který tu všichni používají, je rozemletá kůra jakéhosi stromu, smíchaná s vodou. Kvůli silnému přízvuku postarší paní rozumím asi jen polovině jejího naučeného výkladu.

Bere nás za nejstarší obyvatelkou vesnice, které je asi 95 let. Věk jen odhaduje. Na rohožce se svou o něco mladší kolegyní balí tlusté doutníky a spokojeně si je před námi bafá. Spíše ze slušnosti si 3 menší doutníky kupujeme a peníze dáváme nejstarší bábince. Není pochyb kdo to tady má pod palcem. Už jsme dávno pryč, ale mladší z bábinek nás dohání a napřahuje k nám ruku. Její odměna se jí asi nezdála adekvátní. Dávám ji tedy ještě jednu bankovku, ale zkouší vyloudit víc. Nekompromisně ale kouknu a bábinka se stahuje. Jasně, na živobytí musí být, ale nejsem přece žádná chodící peněženka.

Dojíždíme až k řece Irrawady, která svou šířkou předčí kdejaká jezera. U ní se tyčí pozlacená Bupaya pagoda. Oproti zateměné bouřkové obloze doslova září. Zvedá se silný vítr, ptáci nám zběsile krouží nad hlavami. Brzy přijde bouřka. Rychle sedáme na skůtr a mažeme zpátky na ubytování, abychom dešti unikli. Je to ale marné. Dojíždíme jako zmoklé slípky, ale pořád šťastní, že jsme do maxima využili čas, který nám tady byl dán.

Nyaung Shwe, 24.7.2019