gua
Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Za Guanacos do NP Patagonia

Lago General Carrera je tak rozlehlé, že podél jeho břehu jedeme ještě celý následující den. V jednom okamžiku, kdy je jezero nejužší ho překlene most, co vypadá jako menší bratříček Golden Gate v San Franciscu. Tady se Lago General Carrera změní v Lago Bertrand, které má oproti většímu jezeru našedlejší barvu. Je poměrně běžné, že se tady mísí dva soutoky s různou barvou vody, což pak vytváří ojedinělou podívanou.

Na dlouhou dobu poslední zástávkou v Chile je pro nás Cochrane, městečko o 3000 obyvatelích, které disponuje několika obchody a mechanikem. Vyřídíme si, co potřebujeme, ale nezdržujeme se déle, než je nutné.

Cochrane

Pár kilometrů zpátky po Carreteře se nachází vstup do nejmladšího národního parku v Chile. NP Patagonia byl ještě do roku 2019 v soukromém vlastnictví, konkrétně v rukou neziskové organizace Conservacion Patagonica, kterou založil americký podnikatel a filantrop Douglas Tompkins, mimo jiné zakladatel známé outdoorové značky The North Face. V roce 2004 tato organizace nakoupila pozemky o více jak 170 000 akrech, nacházejících se v údolí Chacabuco. Skupováním dalších, menších pozemků od jejich vlastníků se pak podařilo vytvořit oblast o více než 200 000 akrech, která byla loni předána do vlastnictví státu a správy CONAFu.

Velmi ušlechtilý čin a určitě moc dobrý krok pro místní ekosystém – národní parky se těší té nejvyšší státní ochraně. Pro nás to nicméně znamená, že místo, kam byl ještě do loňska vstup zdarma je nyní zpoplatněno 8000 pesos pro cizince, 4000 pesos potom pro místní. No, co se dá dělat.

Ráno vstaneme ještě před rozedněním a pomalu se přibližujeme po okraji hlubokého kaňonu ke vstupu do parku. Časný rozbřesk zalil vršky hor do růžova, připadáme si jako v obraze impresionistického malíře. První paprsky probouzí spící krajinu a ukazuje nám tu pravou Patagonii, jak jsme si ji představovali. Širé pláně pokrývají jen trsy nažloutlé, houževnaté traviny, která je pro zdejší pampu tak typická. A obzor ohraničují hory. Pás mohutného pohoří, jehož zasněžné vršky mizí kdesi vysoko v mracích.

Probouzející se Andy

Ale to nejlepší…“KOUKEJ, Tady jsou!“ Guanacos! Ani jsme nemuseli dlouho čekat a na nejbližším vršku se brzo objeví štíhlé tělo místního druhu lamy. Metr až metr a půl vysoké guanaco chrání hustý vlněný kožíšek světle hnědé až tmavě skořicové barvy, která na břiše přechází ve špinavě bílou. Doteď jsme tohohle zástupce místní fauny neměli to štěstí potkat, ale teď se jich před námi vynořují desítky! Dokonce i s mláďaty. Malinké a chlupaté s roztomilými ocásky a nevinným kukučem vypadají, jako živí plyšáci. V bezpečí větších lam s rovnými oušky v pozoru po nás zvědavě koukají drobnýma očkama, co připomínají černé korálky. Nezdá se ale, že by se nás, nebo auta bály. Na lidskou přítomnost jsou tady zvyklé.

Guanacos obývají stepi, buš a hornaté regiony Jižní Ameriky. Vyskytují se v Peru, Bolívii, Chile, Argentinské Patagonii a v malých počtech i v Paraguai. Guanacos se spolu s menšími Vicuňas řadí k divokému druhu lam, Alpaky jsou naproti tomu domestikovaným druhem. Na krku mají lamy obzvláště tvrdou kůži, která je chrání před útoky predátorů. V Bolívii se tato kůže využívá například k výrobě bot. Kůže Guanacos je obzvláště ceněná pro svou měkkou texturu a hřejivé vlastnosti, jejichž kvalita je porovnatelná s nejlepším kašmírem. Ještě cennější je kůže Vicuňas, která se používá k výrobě těch nejluxusnějších textílií.

Guanacos jsou často k nalezení ve vysoké nadmořské výšce od 4000 m.n.m. a výš. Výjimkou je právě Patagonie, která se nachází tak jižně, že její podnebí se podobá tomu ve vysokohorských pásmech. Aby Guanacos přežily v prostředí se sníženým obsahem kyslíku, je jejich krev bohatá na červené krvinky. Čajová lžička krve Guanacos obsahuje asi 68 miliard červených krvinek, což je 4x více než u člověka.

Guanacos žijí ve stádech, složených ze samic, jejich mláďat a dominantního samce. Samci samotáři tvoří oddělená stáda. Zatímco smíšené skupiny nečítají víc než 10 dospělých jedinců, stáda samců mohou mít až 50 kusů. V Chile je lov guanacos povolen pouze v Ohňové zemi, kde jako na jediném místě nejsou guanacos klasifikovány jako ohrožený druh.

Dojedeme až k něčemu, co vypadá, jako honosná hacienda nějakého boháče. Ve skutečnosti jde o restauraci a infocentrum. Zajedeme až na parkoviště, odkud se vychází na trek Lagunas Altas. Projeli jsme bez povšimnutí, takže dneska to asi máme zdarma hehe.

Kromě guanacos je tento park domovem i pro další druhy zvířat, jako třeba…SKUNKa! Malý fešák se před námi snažil schovat v trávě, jen kousek od stezky, ale my ho stejně zahlédli. Poznáme ho podle černé srsti s bílým pruhem přes záda. Udržujeme ale bezpečnou vzdálenost. Však víte…

První půlku 20ti kilometrového pochodu stoupáme do prudkého kopce. V pauzách objevujeme další zástupce zdejší zvířecí říš. Drobné, zelené papoušky, co nadělají víc hluku než báby na pavlači a datly carpinteros, které jsme potkali už dříve.

Valle Chacabuco

Druhá část treku už probíhá pozvolna. Nejdříve procházíme po hřebeni, kde míjíme několik malých lagun, obývané labutěmi a roztodivnými kačenami. Ne nadarmo se trek jmenuje Lagunas Altas. U jedné z nich dokonce potkáváme rodinku pěti dospělých guanacos a jednoho mláděte. Jsme tak blízko, že bychom si je mohli i pohladit. Což ale samozřejmě neuděláme. Pořád jsou to divoká zvířata.

Takhle nějak si představujeme Yellowstone, říkáme si při pauze na svačinu. Širé údolí Chacabuco se před námi rozprostírá až do dáli, kde už je zřejmě Argentina. Už tady chybí jen nějaký ten méďa Béďa. Pravděpodobnější ale je, že tady zahlédneme pumu.

20 km uteklo rychleji, než bychom si mysleli. Před opuštěním stezky, se ještě rozloučíme s posledním párem Guanacos.

Už je sice dost hodin, ale i tak chceme navštívit muzeum, které bychom měli zadarmo, kdybychom byli bývali zaplatili vstup. Jenže my jsme skrblíci, takže si každý za 2000 dodatečně koupíme lístek.

Muzeum je rozdělené na 4 části. První pojednává o klimatických změnách a ukazuje znepokojivá data, jak naše planeta pod lidskou správou chřadne. Další se zaměřují na přírodu – jaké druhy zvířat a rostlin jsou pro park typická. Třetí se věnuje kultuře, původním indiánským kmenům a prvnímu osidlování evropany. Poslední část je potom příběhem Kristine Tompkins a její snaze o obnovení krajiny a cestě, kterou si prošla, než se zde podařilo vybudovat národní park.

Odcházíme tak akorát se zavíračkou a teď je čas se zamyslet, kde strávíme dnešní noc. V parku se nachází několik moc hezkých kempů, problém je, že poplatek za přenocování je 8000 pesos na osobu na den. Což je prostě strašně moc. A spaní v autě tu není povoleno jako v jiných parcích. Takové peníze ale odmítáme platit. Takže jedeme až na druhý konec parku, kde na parkovišti před dalším trekem chceme „na černo“ přenocovat. A při tom doufáme, že nepotkáme pracovníky CONAFu. Už vidím, jak by se tvářili při zjištění že nejenže tady kempíme na černo, ale že jsme ani neplatili vstup.

Takže co nejnenápadněji projedeme celým parkem. Míjíme místo s lavičkou, která stojí přesně v místech, kde byli Douglas Tompkins se svou ženou Kristine natolik uchváceni krásou krajiny, že přišli s myšlenkou udělat tady z toho národní park.

Projedeme až posledním kempem a najedeme na cestu k parkovišti. Nedostaneme se ale dál, než do poloviny. Terén se totiž natolik zhorší, že pochybujeme, že by to Sancha zvládl bez úhony. No co, zakempíme teda přesně tam, kde jsme se zastavili, a doufáme, že se některý z rangerů nerozhodne vyjet na večerní pochůzku.

Sice nás nikdo nenačapá a i přes sílící vítr se nám podaří udělat večeři, JUPÍ, ale tímto naše štěstí končí. Z pro nás neznámého důvodu přestala fungovat lednička. Možná je v háji kompresor? Každý asi ví, že to nejhorší, co můžete ledničce udělat, je vystavovat ji velkým otřesům. Což taková jízda po Carreteře může být pro tak křehký náklad docela dobře rozsudkem smrti. Další průser je, že se zlomila koncovka u jednoho z kabelů, vedoucí do baterky, čímž se nám přerušil celý elektrický obvod. O to nic, nějakou dobu to bez šťávy vydržíme. Problém ale je, že pokud beterka není uzemněná, může docela snadno dojít ke zkratu. Při nejkatastrofičtějších scénářích dokonce ke vznícení.

Tak co teď? Zpátky do Cochraine je to nějakých 70 km po nervydrásající silnici, do nejbližší civilizace v Argentině ještě dál. Nehledě na to, že ať už se pohneme tam či onam, ke zkratu může dojít už po pár kilometrech jízdy. Tak si nad tím chvíli lámeme hlavu, než Laďu napadne baterku úplně odpojit. Když do ní nepůjde proud, nedojde ke vznícení. A to jsme si říkali, jak nám všechno pěkně vychází…

Následující ráno jsme ještě v pokušení, udělat si další, bezmála 30ti kilometrový výšlap, ale jelikož dnes chceme přejet do Argentiny, zkrátíme to jen na kratší vycházku k nedalekému miradoru Douglase Tompkinse. Moc jsme nevěděli, co od něj očekávat. Výsledek nás ale ohromil. Otevřel se nám pohled na opačnou stranu parku, na Lago Cochrane, zase moc modré, než aby bylo pravdivé. Viktorův ostrov je jen holá skála uprostřed jinak dokonale hladkého jezera. Daleko pod námi se pase státo guanacos.

Ticho. Pocit klidu. Míru. A nekonečna. Tady jsme opravdu na konci světa. Jsme sami. Jen my a vítr – náš všudypřítomný společník po Patagonii.

27. 03. 2020, El Calafate

Zanechat Odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *