Lapeni argentinskou pampou

K hraničnímu přejezdu Paso Roballo to máme už jen 25 km. Před odjezdem tak prozíravě sníme všechny mléčné výrobky, ovoce a zeleninu. Ty se do Argentiny nesmějí převážet. Co ale uděláme s medem a luštěninami, které nejsou v originálním balení? No nic, zašijeme je do střešního stanu a budeme doufat, že pohraničníci nebudou v prohlídce moc důslední.

Vycházkovým tempem se dokodrcáme až k hranici. Tento přechod není moc využívaný. Všehovšudy jde jen o plechový domek uprostřed ničeho s velmi jednoduchou závorou. Ještě s okolní scenérií do toho si případáme, jako Tři Veteráni. Tak snad nám nepřijdou na tu pašovanou čočku, aby nedošlo na uplácení! 😀

Na kanceláři hraniční stráže není všehovšudy nic zajímavého. Jen stěnu vedle přepážky zdobí vyvěšený plakát s doporučeními ministerstva zdravotnictví, nabádající ke zvýšené hygieně kvůli výskytu nového typu koronaviru. Je 29. února. Před námi čeká na vyřízení pouze postarší německý pár, který během chvíle odchází.

Přistoupíme k okýnku, kde sedí sympaticky vyhlížející pan carabiňero. S úsměvem si převezme naše pasy a veškeré papíry k autu. Chvíli něco ťuká do počítače a poté jen položí pár očekávaných dotazů. „Jaký je účel vaší cesty?…Máte vstupní dokument od PDI?…A sjednané pojištění do zahraničí?“ Řetěz otázek přeruší dítko, které přicupitá až k úřednímu okýnku. „Teď ne beruško, tatínek pracuje.“ Během mrknutí oka se odněkud zezadu vyřítí i manželka a s omluvným výrazem jde tu malou uklidit. Jistě, pracovník, tady musí žít i s rodinou. Komu by se na tak odlehlé místo chtělo každý den dojíždět.

Celé papírování trvá jen pár minut. Dostaneme potřebné papíry a výjezdní razítka do pasu a můžeme pokračovat. „Nacházíme se ve zvláštní době. Tak ať se vám daří.“ Ještě nám na závěr popřeje a už spěchá dozadu za rodinou. Kanceláří se nápadně line vůně rajské.

Sotva jsme se rozjeli, když v tom mou pozornost upoutá něco malého před námi, co rychle cupitá přes cestu. „ZASTAV!“ V křoví hned u krajnice se schovává další obyvatel zdejší pampy. Malinký pásovec, celý chlupatý se před námi hned stočil do klubíčka svého krunýře, aby se chránil před neznámým nepřítelem. „My ti neublížíme maličký.“ Jen se dosyta vykoukáme, uděláme pár fotek a jedeme zase dál. Mezi chilskou a argentinskou hranicí je pár kilometrů dlouhý úsek země nikoho. Moc zdržovat bychom se tady neměli.

Bienvenidos a Argentina!

Už na první pohled je krajina trochu jiná. Andy se snížily a pláně zvětšily. Louže, přes kterou běží osamnělá guanaco asi kdysi bývala jezerem, než dočista vyschla. Přijíždíme na Argentinskou stanici, jak už modro-bílá vlajka, povlávající ve větru napovídá.

Zastavíme u malého domku s plechovou střechou, kolem něhož pobíhá pár vypelichaných slepic. Opět si nachystáme všechny potřebné papíry, které mi vítr okamžitě vyfoukne z ruky, jen co otevřu dveře auta. Vlastně mám docela problém vůbec udržet ty samotné dveře, aby je jižní vichr nevylomil z pantů.

Argentinského pana celníka jsme zřejmě taky vyrušili v době oběda, jak smích z kuchyně napovídá. Proběhne stejná rutina, jako na chilské straně, s tím rozdílem, že tady musí dojít i k prohlídce vozu kvůli převážení potravin a dalších věcí. No…nevím jestli pan carabiňero tolik spěchal zpátky ke svému obědu, nebo jde o standartní postup, ale prohlídka probíhala asi tak, že pán otevřel jeden šuplík, co stejně rychle zase zavřel a jen velmi zběžně nakoukl do velkého šuplíku, kde máme halabala pohážené všechny věci, jak to zrovna vyjde. „V pořádku, můžete jet.“ HA. A to jsme si dali takovou námahu, aby nám neztopili tu čočku!

Brzy dojedeme k rozcestí a vydáváme se cestou do leva, směrem na Bajo Caracoles – jedinou civilizaci široko daleko. Nebo to jsme si aspoň mysleli. Až po 20ti kilometrech, které jsme v tomhle terénu jeli asi hodinu nám teprve začne být divné, že Andy máme pořád na dosah po levé straně, když bychom se od nich měli naopak vzdalovat. Nojo, zahli jsme o odbočku dřív. Takže zase zpátky…

Už po správné cestě projíždíme obrazy, jako z nějakého westernu. Přes Andy se do Argentiny dostane jen málo vláhy. Kam se podíváme, jen míle a míle pouštní krajiny, kterou narušují vysušená skaliska pravidelných tvarů a vzdálená jezera, co se žlutou a šedou kontrastují tak, až to bije do očí. Nezpevněná vozovka je plná hrbolů a velkých kamenů, rozmasakrovaná od těžkých kamionů, které tady ve vysokých rychlostech projíždí. Což naše tlumiče vůbec nezvládají a tak se do dnešního cíle ploužíme rychlostí 20 km/h.

Sancho se i tak divoce třepe na protest. A to máme prosím před sebou ještě 80 km. Alespoň zbývá prostor kochat se krajinou. Jednotvárná scenérie se ale poměrně rychle okouká. Takže více než scénickou projížďku to připomíná jízdu smrti pouští. Silnice se naprosto neměnně táhne daleko dopředu a nevypadá, že by měla někdy skončit. Nepotkáme nikoho kromě stáda vychrtlých divokých koní, guanacos a párečku nandů – což je taková místní variace pštrosa. Sotva nás tihle nelétavci zpozoroují, mílovými kroky si to namíří někam do středu pampy.

Čím víc se vzdalujeme od hor, tím je krajina nehostinější. Hypnotizujeme ručičku tachometru, která ne a ne se pohnout. Už to nezvládáme. Ze zoufalství posloucháme i český popík, to abychom náhodou neusli. Těch 80 km jedeme asi 4 hodiny. Když pak konečně dorazíme na asfaltku, málem se rozbrečíme radostí. Teď už jen doklepat těch 10 km do Bajo Caracoles.

Jediný bezpečný přístav na míle daleko, ale i tak jde jen o malou osadu o 2 hotelech, jedné restauraci, jedné předražené benzínce a pár barácích, kde žije všehovšudy 15 lidí. Tak si na večeři dáme jeden předražený sendvič, vyhlídnem si fajn spot na parkovišti a jde se do hajan.

Když se daří

Cesta přes hranice nás pěkně vyšťavila. Konečně tak dojde na těch extra 20 l benzínu, se kterými se táhnem už od Chaiténu. Po dlouhé době si užíváme jízdu po hladkém asfaltu v minimálním provozu. Ale pořádně rozjet se úplně nemůžeme. Co pár kilometrů se totiž na vozovce objeví toulavá stáda guanacos nebo několik desítek centimetrů hluboká díra – taková, ve které urvete kolo, když do ní najedete. Ruta 40 je nejdelší silnice v zemi, ale odpovídající péči se jí zrovna nedostává. Sem tam nás vyděsí tlející těla lam, co chuděry uvízly v plotě, když se snažily přejít cestu, dělící jejich teritorium.

Benzín nám vydrží tak akorát na to, abychom zvládli dojet do městečka Gobernador Gregores, vzdáleného 230 km. V ideálním případě bychom jen dotankovali a fičeli dál, pořád tu byl ale problém s rozbitou ledničkou a elektřinou. Ale kde v neděli odpoledne v několika tisícovém městě seženeme ochotného elektrikáře? Nenapadne mě nic lepšího, než se zajít zeptat do nedalekého infocentra. K našemu štěstí tam seděla Angela – moc ochotná slečna, která hned zavolala svému šéfovi o radu.

Do pár minut už se k nám hlásil klučina, který měl být oním elektrikářem, co nás zbaví všech trablů. Vypadá sice, jako by zrovna utekl z odpoledního vyučování, ale ani nás to nepřekvapuje. Tak ho seznámíme s naším problémem a vyhážeme zadek auta, aby se mohl na všechno zblízka podívat. Po krátkém přezkoumání nás ujistí, že lednička nefunguje právě kvůli přerušenému elektrického obvodu. Během pár minut vymění kábel s ulomenou koncovkou za nový, delší, aby měl pro příště více vůle a tak snadno se nepřelomil a tím je to hotovo. Za půl hodinku práce nám naúčtoval 1000 argentinských pesos (380 Kč). Na druhou stranu se dostavil okamžitě a ještě v neděli, takže jsme mu zaplatili rádi.

Teď už jen sehnat nákup, dotankovat a můžeme pokračovat. Když si pospíšíme, možná to stihneme do 300 km vzdáleného El Chalténu ještě dnes. Palivo dobráno, tak bychom teda ještě mohli dopumpovat gumy, když už jsme tady. Takovou pumpičku jsme ale nikdy dříve neviděli. Netěsní a vtlačovaný vzduch uniká všude možně, jen ne do pneumatiky. „Asi to tam máš málo zaražený“ říká Laďa, načež zatlačí píst pumpičky tak hluboko, až zlomí tyčinku uvnitř ventilku. S tichým „fííííííííííííííííííííííííííííí“ se pneumatika pomalu začne vyfukovat. „O-ou.“ „To už snad nemůže být pravda!“ To už je vážně v pr****. Chvíli tam jen bezradně stojíme a koukáme na tu vyfouklou gumu, jako by si z nás dělala dobrý den.

„Můžeme zavolat do gomerie a zjistit, jestli by vám to sem někdo nepřijel vyměnit.“ Navrhuje mladý pracovník benzinky. Ať voláme jak voláme, odpovědi na druhém konci drátu se ale nedočkáme. „Je mi líto, tak možná zítra ráno.“

Aha, takže to dnes asi budeme kempit uprostřed příjezdové cesty, na benzinku. Paráda! Jak se tam tak bezradně potloukáme kolem odstaveného auta, zželí se nás jednomu motorkáři. Je to takový ten typický harleista s dlouhými bílými vlasy v culíku a udržovaným plnovousem. Zkusí nám ventilek vyměnit za svůj náhradní, ale všechno marné. Tohle bez odborné pomoci nezvládneme. „Být vámi tak tuhle gumu vyměním za rezervu, hned ráno zajedu do gomerie a máte po starostech.“ Jooooo, což o to, nápad to není špatný. Pán motorkář však netuší, jak nervůdrásající a zdlouhavá cesta k získání naší náhradní pneumatiky vede. (Kdo by si nepamatoval z jednoho z prvních článků, abychom získali přístup k rezervě, museli bychom nejdřív vyšroubovat a totálně vyházet ven celou kuchyň.) „Jo, asi to tak uděláme.“ „Za mě je to nejjednodušší řešení. Tak ať se daří, na viděnou v Chalténu.“

„Nechceš pro tu rezervu doufám vážně jít?“ „Asi nemáme na výběr.“ Tak jo, pár minut se na ten proces psychicky připravíme a jdeme na to. Vytáhnout těžké nádobí, jeden šuplík, druhý šuplík. Hlavně bacha, ať se nic nerozpadne. Odšroubovat závity, co drží ledničku, vytáhnout podstavec na ledničku, vytáhnout ledničku, odšroubovat závity od baterky, nadzvednout baterku. (Ono se to řekne, ale ta potvora váží skoro 50 kilo!) Vytáhnout základní dřevěnou desku, skoro tak velkou, jako jsem já sama, vytáhnout plastovou platformu, „jo, už ji vidím!“ odšroubovat rezervu, vytáhnout rezervu. Následuje proces výměny. I když v téhle aktivitě nesběhlý, to Laďa zvládne během pár minut.

Aha, tak ona ta rezerva nakonec není v o moc lepším stavu, než ta vyfouklá guma! 😀 Tak fajn, že jsme to zjistili ve městě a ne někde uprostřed divočiny… Půl práce je tedy hotovo. Prázdnou gumu už jen hodíme na místo rezervy, celou kuchyň dáme do původního stavu a Laďa to zase všechno přišroubuje. Celé nám to zabralo asi jen hodinu!

A tak se můžeme zase někam pohnout. Konkrétně jen o pár metrů za benzinku, kde je krytý plácek, tak akorát pro naše autíčko. Na hledání lepšího spotu už dneska nemáme sílu.

Hned ráno jedeme do nejbližší gomerie. Po půl hodině projíždění městem sice najdeme úplně jinou, než po jaké jsme pátrali, ale vždyť je to jedno. Pan Toto, jak se majitel jmenuje, je naštěstí schopný nám vše na počkání spravit. Ještě jednou si projdeme procesem vymontování kuchyně (dnes už to stáhneme jen na 20 minut!). Pan Toto ventilek vymění během pár vteřin, teď už nafouklou pneumatiku vrátí na původní místo, dokonce nám i dofoukne (nebo spíš vyfoukne) všechny zbývající kola a je vyhráno. To vše za 150 pesos (asi 55 Kč) tomu říkám férový chlapík! Tímto jsme si snad svoji smůlu s autem vybrali na nějakou dobu dopředu.

Vzhůru do Chalténu!

Víte co je na Argentině skvělé? Pekárny! Pořídíme tady šťavnaté malé empanadas, pořádný pecen chleba i laskominky všeho druhu jako z francouzské kavárny a to vše doslova za hubičku!

Posilněni lahodnou krmí můžeme konečně pokračovat do El Chalténu, horolezeckého ráje celé Argentiny. Silnice je v o poznání lepším stavu, než ta z Bajo Caracoles a tak to místy osolíme až na 110! Kvalitní cesty jezdím já. dirt road nechávám Laďovi :P. Projíždíme kolem jezera Viedma a Fitz Roy, nejikoničtější hora Argentiny nás zdraví už z dálky. Jeho vznešenost roste úměrně tomu, jak se přibližujeme.

Namíříme si to rovnou do turistické office abychom zjistili informace ke treku HUEMUL, za kterým jsme sem přijeli. Jde o jeden z nejkrásnějších a zároveň nejnáročnějších treků Patagonie. Plán byl původně takový, že si dáme v Chalténu den, dva voraz a potom vyrazíme. Počásí nás ale nutí plány přehodnotit. „Jestli chcete vyrazit, musíte zítra. Počasí se má o víkendu zhoršit. Hlášený je silný vítr, déšť a dokonce sněžení.“ Nabádá nás ranger.

Váháme asi jenom minutu z pěti, ve kterých infocentrum zavřou a vyplníme povinnou registraci. Ve formuláři jsou i některé zajímavé otázky, jako třeba jakou máme krevní skupinu (což ani s přesností netuším), nebo jestli naše pojištění pokrývá výjezd vrtulníkem. Pokud se znovu nenahlásíme do dvou dnů od plánovaného návratu, záchraný tým zahájí pátrání.

Obratem jdeme do města shánět vybavení. Půjčovny jsou naštěstí ještě otevřené a tak si seženeme sedák, karabiny a lano, které budou na překonání některých úseků treku potřeba. Večer už tak akorát stihneme udělat večeři, nachystat krosny a hajdy na kutě. Následující 4 dny budou náročné.

3. 4. 2020, El Calafate