jezero
Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Jak se věci začaly měnit k normálu

Teplá, prosluněná odpoledne jsou v Calafate na začátku května spíš výjimkou. Naopak čím dál častější jsou náhlé deště a teploty kolem nuly. Díky kvalitním spacákům nám není zima ani pod bodem mrazu, stan má navíc tlusté stěny a dobře izoluje, problém ale představuje kondenzace. Přímé slunce na náš stan už svítí jen 2-3 hodiny denně, což by nestačilo ani na vysušení ranní rosy. Stan je tak mokrý v podstatě neustále. Pokud rychle nezakročíme, jisto jistě si zaděláme na další trable s plísní.

Během jedné návštěvy ferreterie (železářství a obchod pro kutily) tak pořídíme 10 m prodlužku a přenosné topení, které si zavěsíme dovnitř stanu. S vlhkostí tak bojujeme alespoň interně. I přesto ale plachtovina z venku zůstává po většinu času nepříjemně promoklá.

Nastávající zima znervózňuje všechny přeživší. Jako další z klanu nás tak opustí Alex. Auto uskladnil na zahradě jednoho místního s tím, že se do Patagonie vrátí na podzim a v cestování bude pokračovat v nové sezóně. Podařilo se mu domluvit se s jedním americkým párem, který je ochotný vzít jeho i psa Loca s sebou na palubu a dopravit je spolu s nimi do Buenos Aires. Z původně téměř dvacetičlené skupiny už tak zbýváme jen my, Chris, kolumbijci a Sarah s Marcusem.

Byly to asi dva dny zpátky co se v El Ovejero objevil onen mladík z municipalidad, který nám před více jak dvěma měsíci na parkovišti oznamoval, že se máme přestěhovat do kempu. Ten samý mladík, co nám sliboval, že od nás za pobyt kvůli pandemii nikdo nebude nic chtít nám nyní sděluje, že majitel obrátil, a za to, že nechává kemp otevřený budeme muset zaplatit. Kolik, to nám nedokázal říct… Ostatním se to líbit nebude.

Hned následující den za námi Gabi příjde s nemilým oznámením, které potvrzuje mladíkova slova. Majitel kempu ji pověřil vybíráním poplatků za náš pobyt, což nám příjde jako vrcholná hnusárna. Zneužít toho, že je Gabi naše kamarádka a hodit na ni tohle břímě? Proč sem za námi nepříjde sám a o celé situaci se nepobavíme? Jak ale později zjistíme, majitel není zrovna kontaktní typ a řešit s námi cokoliv osobně je pod jeho úroveň. Místo sebe s námi pošle jednat Martina – postaršího argentince, který je v kempu manažerem a stará se o celý provoz od nabírání zaměstnanců až po fungování záchodků.

Za svůj pobyt máme platit částku 50 pesos za osobu na den. Což sice ve výsledku není moc, ale jde spíš o princip. Navíc nám nepříjde úplně fér platit za celou dobu, kterou jsme tady strávili, když polovina lidí, už dávno odjela domů. Isa se tak pro nás snaží klidným tónem vyjednat lepší podmínky. Martin se zdá na rozdíl od Sucha (jak se majitel jmenuje) jako rozumný chlapík a nakonec kývne na návrh, že oněch 50 pesos na den začneme platit až ode dneška.

Levnější ubytování bychom sice v celém Calafate hledali jen těžko, podmínky už ale pro stanování nejsou vůbec ideální a pokud už máme platit, ať je to za něco, kde budeme mít trochu pohodlí, teplo, sucho a možnost si normálně uvařit. Kempování nám nevadí, ale trávit celý den venku, když teploty nepřesáhnou 5 stupňů je přece jenom trochu vyčerpávající. Začneme se tak poohlížet po jiných možnostech.

V ideálních představách by si nás 7 zbývajících pronajalo dům, případně cabaňu, kde bychom každý měli vlastní pokoj ale sdílené společenské prostory. Mohli bychom se tak nadále potkávat a trávit spolu čas. Problém je, že jen málo ubytování povoluje domácí mazlíčky, čímž by z naší skupiny odpadli Sarah s Marcusem. Před pár týdny adoptovali ono štěně, připomínajícího vlčáka. Dali mu jméno Cairo. Chris by se s námi přestěhoval okamžitě ale kolumbijci nevypadají úplně přesvědčeně.

Už to skoro vypadá, že se přestěhujeme jen nás 5 do obrovského moderního domu s prostorným obývákem, kuchyní a rychlým internetem. Bylo by to perfektní, ale Ricky s Isou nakonec obrátí a využijí nabídky majitele kempu přestěhovat se do malé plechové buňky, která je jen pár metrů od jejich zaparkovaného vanu. Postel, topení a plynový sporák je vše co potřebují výměnou za nízkou cenu a možností zůstat v kempu, kde budou blízko přírody. Jít do tak velkého domu jen sami dva s Chrisem se nezdá úplně výhodné… Co budeme dělat? Obcházíme několik hostelů v okolí, o kterých víme, že jsou ještě otevřené a hledáme náhradní řešení. To se ale nakonec najde samo.

„Dobrá zpráva lidi!“ Oznamuje nám radostně Gabi. „Mluvila jsem s Martinem a něco by pro vás dva měl.“ A tak nám Martin ukáže domek, který je také vlastnictvím Sucha. Soudě podle množství pavučin na zdech už byl nějakou dobu opuštěný. Stěny by potřebovaly vymalovat …Vypadá to tu jako u babičky. Jen kuchyň s velkým stolem, koupelna a jedna velká místnost se třemi dvoupatrovými postelemi. Více než skromná bílá stavba stojí hned vedle kempu, takže by to bylo, jako bychom tohle místo nikdy neopustili. „Nájem je 12000 pesos měsíčně.“….“Mmm, náš limit je ve skutečnosti 10 000. A energie by musely být v ceně…Za tuhle částku bychom to asi vzali.“ Martin nad tím na vteřinu přemýšlí. „Víte co, pojďme zpátky do kempu. Zavolám majiteli a uvidíme, co na to řekne.“ Hovor trvá jen pár minut a na jeho konci nám Martin pokynuje palcem nahoru na znak úspěchu. „Jelikož jste jenom dva, cena je v pořádku. Počkejte, sepíšeme smlouvu.“ Díky extrémně výhodnému kurzu, který nabízí Western Union nyní 10000 pesos vychází asi na 2 000 Kč. V Česku by to vystačilo tak leda na pokrytí energií, tady jsou to ale velké peníze.

S radostným vzrušením začneme balit stan a uklízet auto tak, aby bylo připraveno posunout se o těch pár desítek metrů. Martin ještě jednou zkontroluje, jestli v domě všechno funguje, zapálí plynové topení a předá nám klíč. „Tak ať se vám tu hezky bydlí.“ Ještě nám popřeje, než odběhne zpátky do kempu. Topení! Ten nejlepší vynález na světě…Se slastným aaaa se skrčíme nad drobný plamínek, který za chvíli vyhřeje celou místnost. Při pohledu na sporák a troubu se tetelíme blahem. Domek sice nemá skříně, ale jako odkládací prostory bohatě poslouží nezabrané postele. Jo, tohle půjde.

Náš nový domov

Jen co přeskládáme veškeré potřebné věci z auta do domu a trochu se zabydlíme, je třeba poradit si se stanem. Provedeme tak opět několika hodinový proces čištění a impregnace. Přes už zbalený stan ještě přehodíme celtu, která ho bude chránit před vrtochy počasí a na dobu neurčitou ho tak připravíme k zimnímu spánku.

Ani jsme si nevšimli, že k domku byla zbudovaná plechová přístavba. Nanejvýš nás tak překvapí tvář zavalitého, asi 50ti letého muže, která na nás vykukuje přes plot. „Hola“ řekne na pozdrav po krátké pauze, po kterou si nás prohlížel. „Vy jste si to tady pronajali?“ „Ano“, odpovíme trochu v rozpacích. „Od pana Martina“ doplníme pro upřesnění. „Aha. Já bydlím hned tady vedle. Zdi jsou tu jako s papíru. Slyšet jde úplně všechno. Jsem tu sám. A televizi nemám. Ale rád poslouchám rádio. Tak snad si nebudeme překážet.“ „Vynasnažíme se.“ Odpovíme a myslíme to smrtelně vážně. Při bližším zkoumání ložnice si uvědomíme, o čem pán mluvil. V jedné části stěnu netvoří zeď, nýbrž dřevěné dveře přebarvené na bílo. Nejvtipnější je asi centimetr široká škvíra, přes kterou vidíme až do chodby našeho souseda. Tak s tím (ne)rušením to bude těžší, než jsme mysleli. Robert, jak se náš soused jmenuje má naštěstí (na argentince) vytříbený hudební vkus. Pink Floyd, Led Zeppelin a Queen si klidně poslechneme v jakoukoliv denní dobu.

Z Roberta se vyklube moc fajn chlap, kterého upřímně zajímá naše situace. Při našem vyprávění jen nešťastně kroutí hlavou. On sám už několik let pracuje jako kuchař a číšník v restauraci, patřící ke kempu. Za normálních okolností už by byl v San Martínu – menšího města u Mendozy, kam vždy na zimu jezdí zpátky za svou rodinou. „Ale s touhle zpropadenou pandemií nemůžu ani opustit město. No, je třeba to vydržet.“ Robert musel mít vážné obavy o naši sociální situaci. Co pár dní se totiž objevil u našich dveří. Tu s pytlíkem čočky a těstovin, jindy s taškou plnou cibule nebo pěti kilovou dýní. Jednou dokonce s čerstvě upečeným domácím chlebem. „Já toho mám víc než potřebuju. A vám to určitě příjde vhod, když jste ti vegetariáni.“ Vysvětluje pokaždé, když se dary snažím s díky odmítnout. Podobně se Robert stará i o Roberta – onoho obrovského Labradora z kempu. Takže záhada původu psova vysokoergetického příjmu je rozluštěna.

Zajistili jsme se, abychom zimu přežili my i stan, ještě je ale třeba postarat se o auto. Vydedukujeme si že refrigerante, anticongelante jsou asi ty tekutiny, které Sancho bude na zimu potřebovat. Ale kolik? Jdeme se poradit do nedalekého lubricentra, kde se dáme náhodou do řeči s jiným zákazníkem. Náhodou je to mechanik a velmi ochotně se s námi jde na auto podívat. Svým pickupem nás všechny odveze až do kempu, kde se Sanchovi podívá pod kapotu. „Bohatě bude stačit, když si koupíte litr zeleného a dolijete ho k tomu, co tam teď máte.“ Jak je vidno, pro radu tady člověk nemusí chodit moc daleko.

V polovině května město mírně uvolňuje karanténní nařízení. Skoro všechny podniky jsou opět otevřené a nyní je možné se vždy od jedné do pěti odpoledne procházet po promenádě podél jezera. Na co ještě čekáme?! Zavřeni už jsme tu tak dlouho, že bychom málem zapomněli, že jsme v Patagonii! Procházíme uličkami, kde jsme ještě nikdy předtím nebyli. Velká část listí se ještě drží na stromech. Ta zbylá pokrývá zem, jako zlatavý koberec a vydává ten známý šustivý tón pokaždé, když po něm projdeme.

Podzim v El Calafate

Stejný nápad vyjít si na procházku měla i polovina Calafate. Není divu, nucené domácí izolace už mají pokrk úplně všichni. Břeh jezera se tak zaplní rodinami a přáteli, kteří se tu mají po dlouhé době možnost sejít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Žádat po argentincích, aby si udržovali sociální distanc by bylo asi tak bláhové jako chtít po češích, aby přestali pít pivo. Roušky tady ale mají všichni. Na dodržování pořádku dohlíží páry policistů a pokutují ty, kteří by pravidlo porušili.

Roušky všem!
Místní opeřenci

Naše oči už vážně potřebovaly nové podněty k pozorování. Nemůžeme se tak vynadívat na drobné vlny, brázdící jezero a hejna růžových plameňáků, kteří se brodí mělkou zátokou. Ačkoliv je dnes slunečný den, ledový vítr nám připomíná, že mráz na sebe nenechá dlouho čekat.

2. 9. 2020, El Calafate

Zanechat Odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *