Za visícím ledovcem

Carretera se z hladkého asfaltu mění na nepříjemnou, drncavou polňačku. Vzdálenosti, které jsme předtím prosvištěli během mrknutí oka nám teď zabírají třikrát tolik času. Konečně se dokodrcáme až do vesnice Puyhuapi. Městečko u moře bylo založené roku 1935 čtyřmi bratry, němci původem ze Sudet. Otevřeli tady překvapivě úspěšnou továrnu na koberce Alfombras Puyhuapi a někteří jejich potomci zde dokonce žijí dodnes. Klasicky tu není moc k vidění, takže jen nakoupíme pan amasado, což je zdejší nejběžnější pečivo, podobné našim houskám. Skvělé je, že se tady dá sehnat opravdu všude. I v tom největším zapadákově se vždy najde nějaká bábinka, která chleba peče k prodeji. Po nákupech už se jen strategicky přesuneme k místu, odkud to zítra ráno budeme mít blízko do národního parku Queluat.

Carretera tady vede podél pobřeží a moc možností k přespání tak nenabízí. Tohle je jen malé parkovací místo na vrcholu útesu s výhledem na záliv. Někdy tu jsou ale k vidění delfíni! Což je o důvod více, proč místu dáme šanci. I když ale na kraji útesu prosedíme celé prosluněné odpoledne, žádné delfíny se nám vidět nepodaří. Asi je dnes na ně moc rušno. Střídá se tady jedno auto za druhým. Rodinky rychle vyskáčou udělat pár fotek, a o pár minut už se jede zase dál. Zítra v parku potřebujeme být ještě před otevíračkou, abychom tak zvládli předstihnout všechny příchozí davy. Na dnešní noc si tak vytvoříme jen improvizovaný přístřešek a strávíme ji ve spacácích. Mělo by to být rychlejší, než skládat mokrý stan.

Natažená celta nás sice docela dobře ochránila před ranní rosou, už ale nezabránila svitu měsíce, který dnes osvětloval oblohu pomalu jako slunce ve dne. Moc tak toho nenaspíme. V 7 už vyrážíme, abychom byli u bran parku ještě před otevíračkou. Queluat je jeden z chilských nejméně objevených národních parků. Proto nabízí jen pár stezek, většinou ne delších než pár kilometrů. I tak ale tady nemají o návštěvníky nouzi. Důvodem, proč sem tolik lidí váží dlouhou cestu je Ventisquero Colgante – přezdívaný „visící ledovec“. Tisíce let starý ledovec totiž jako by opravdu visel ze strmého žulového srázu, což je něco, co neuvidíte úplně každý den.

Dá se obdivovat z několika vyhlídek, vzdálených jen pár metrů od parkoviště. CONAF dokonce nabízí vyhlídky lodí po laguně Témpanos, aby se člověk mohl k unikátnímu výtvoru přírody přiblížit ještě více. My raději volíme tří kilometrový pochod lesem, který nás dostane k oblíbenému miradoru. Jde jen o lehčí procházku, kterou máme za hodinu zmáknutou. I když je poměrně brzo ráno, lidí je tu už tak habaděj. Ledovec je ještě ve stínu, ale je to buď horší světlo nebo tlačenice. Jeden si úplně nevybere. Momentálně je nás tu tak akorát na to, aby se u výhledu stačili všichni vystřídat na fotku. Ale že je na co se koukat.

Masa modro-bílého ledovce visí mezi dvěma vrchoky ve tvaru V a jeho dlouhé prsty ledu živí dva hřmoucí vodopády, které z výšky 150 m padají dolů do laguny Tempanos.

Po Carreteře se vydáváme dál a zastavujeme na několika dalších vodopádech. Chile jich má stovky, ale přece každý vypadá úplně jinak.

Slunce zapadá a my projíždíme krajinou, jako z pohlednice z Alp. Vrcholky zasněžených hor se zbarvují do růžova, stébla trávy na louce se lehce kývají ve větru. A všude krávy. Taková kráva v Chile má pohádkový život. Od rána do večera se jen pase na zelené louce spolu s ostatními ze svého stáda a může jít, skoro kam se jí zachce. Pozemky tady běžně mívají několik desítek hektarů. Občas jí někdo podojí, ale to je asi tak všechno, co se od ní vyžaduje.

Širé pastviny ale tento kout Chile nepokrývaly vždy. Roku 1937 přišel v platnost zákon, který pro zdejší ekosystém představoval hotovou pohromu. Osadníci si totiž mohli nárokovat právo na vlastnění jen té půdy, která byla očištěna od stromů. Několikrát jsme za cestu projížděli lesy mrtvých, zbělalých kmenů – toho jediného, co zbylo po záměrně zakládaných požárech.

Příroda tady naproti tomu působí tak nedotčeně. V okolních horách jsou určitě místa, kam noha člověka nikdy nevkročila. Tolik kopců, na které by se dalo vylézt, ale nevedou na ně stezky. Trekování si ale ještě užijeme. Podle naší nápomocné aplikace si teď najdeme jedno z nejhezčích míst na kempování, jaké jsme kdy v Chile měli. Hned u řeky, ve které se prý dá zahlédnout i lososy, plující proti proudu do míst, kde se narodili. Strávíme tady dva klidné, propršené dny.

Jestli se dá něco označit za hlavní město Carretery, bylo by to Coyhaique, které je největším městem regionu Aysén. Žije tady téměř polovina obyvatel celého kraje, asi 54 000 ale hustota zalidnění Aysénu je i tak méně než 7 osob na km². Obklopeno zelenými kopečky a čedičovými skalisky se mu neupře jistý půvab. Alespoň z povzdálí.

Nějaké větší město nám zrovna přišlo do cesty tak za pět dvanáct. I přes naši snahu se nám totiž po stanu rozrostla nepříjemná plíseň a jestli jí brzo nezastavíme, stane se stan nepoužitelným. Až do noci tak lítáme po všech obchodech a sháníme něco, čím bychom škůdce zabili.

Následující dny pak trávíme čištěním, sušením, ještě větším čištěním, impregnováním a dalším sušením. V ideálním případě by to byla záležitost na jeden den. Patagonské počasí je ale proti nám. Chvíli svítí slunce, za 5 minut se rozprší a do toho fučí vítr rychlostí orkánu. Až po 3 dnech můžeme říct, že je práce hotová a prozatím jsme snad nad nepřítelem zvítězili- Místní, kteří nás chodili během naší snahy pravidelně navštěvovat už si museli myslet, že se tady snad chceme usadit na trvalo.

Ještě zbývá ve městě sehnat pojištění na auto do zahraničí, aby se Sancho v klidu mohl prohánět po Argentinských pláních. V ideálním případě bychom pojištění koupili relativně levně po internetu, ale to bychom nesměli být v Chile. Opět totiž narážíme na problém, že platební portál nechce přijmout úhradu našimi kartami. Dokonce zkoušíme i pár lokálců poprosit o použití jejich karty s tím, že jim pak dáme hotovost. Jediný chlapík, který by nám ale byl ochotný pomoct nemá na své kartě dostatek peněz. Takže skončíme v drahé pojišťovací agentuře, kde seženeme pojištění za dvojnásobnou cenu. Co naděláme… Už jen doplníme zásoby vody, jídla a benzínu a máme se rychle k odjezdu. Času už jsme v Coyhaique strávili víc, než by se nám líbilo.

27. 02. 2020, Cochraine