beach
Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Přes větrné pláně k oceánu a zpět

Den 1.

Už nebulím. Ale smutno je mi pořád. V ruce ještě pořád tisknu pomačkaný seznam největších argentinských rockových balad od Gabi. „To abyste si z naší kultury nevzali jen to, že jsme závislí na maté…“ Tohle místo budeme mít pod kůží ještě hodně dlouhou. Laďa říká, že čím víc pocitů se mu s nějakým místem spojí, o to víc si ho pamatuje. My to tady zažili všechno. Radost i žal, klid i zlost, zadostiučinění i frustraci. Smutno nám je, ale budeme v pohodě. Dejte nám pár set kilometrů a už zase to bude naše staré objevitelské já.

Krajina, která nás dříve ohromovala nám teď příjde nudně jednotvárná. Cesty jsou prázdné, míjíme jen občasné řidiče kamionů. Pro to, abyste teď byli na silnici potřebujete pádný důvod a neprůstřelné důkazy. Veškeré dokumenty od ambasády jsme si raději oskenovali a ještě dvakrát vytiskli. Prvních 350 km zdoláme jen se dvěma pauzami, hlavně kvůli Leii. Vyhýbáme se Rio Gallegos a pokračujeme dále na sever. První den to nechceme přehánět. Moc vhodných míst k přenocování tahle pustina nenabízí, takže už kolem páté zastavíme pod masivním mostem a sjedeme k řece, nebo spíš k zaplavené oblasti, kde už se před námi usadilo velké množství vodních ptáků.

Zrovna ukázkový spot to není, ale vybírat si moc nemůžeme. To ještě netušíme, že jediné místo, kde je aspoň trochu bezvětří se nachází na druhé straně řeky, přesně tam, kde v počátečním stavu rozkladu leží tři mrtvé guanacos. Srážky zvířat s kamiony nejsou vůbec ojedinělé, a to nejjedodušší, co mohou uspěchaní řidiči udělat, je shodit chudáky lamy z mostu, aby nebyly na očích. K našemu překvapení není cítit žádný zápach, (i když Leia, která na mrtvoly vrčí a neklidně štěká je asi jiného názoru), přes veškerou naši nelibost se tak rozhodneme Sanchu zaparkovat hned vedle nebohých zvířat. Když ho natočíme v určitém úhlu a rozložíme stan, jako by tam ani nebyla. Ač se to zprvu nezdálo, strávíme tady hezký večer s barvitým západem Slunce.

Leia už je v klidu

Den 2.

Mrtvé guanacos sice nečinily naše první nocležiště o nic příjemnějším, nakonec jsme ale měli veliké štěstí, že jsme se rozhodli zůstat. Stan se za celou noc ani nepohnul a dokonce i Leia, která byla po celou dobu schoulená pod dekou mezi námi vypadala, že se vyspala do růžova. V rádiusu 600ti km asi nebylo vhodnějšího místa k přespání.

Stovky kilometrů ubíhají a krajina se v podstatě nemění. Zastavujeme u benzinky, příhodně lokalizované mimo malé město, k němuž náleží. U vjezdu stojí zátarasy a za nimi policejní auta, která by nám nedovolila projet dál. Pauzu využijeme ke spáchání oběda, dáme všem vědět, že jsme pořád na živu a dál už neokouníme. Jedeme a nezastavíme dřív než v místě nejnižšího bodu kontinentální Ameriky, jež se nachází v rozlehlém kaňonu, 105 m pod hladinou moře. Kochali bychom se, ale neústupný vítr číní jakýkoliv pobyt delší než pár minut nepříjemným.

Na dně Ameriky

Scenérie kolem jsou pořád zoufale jednotvárné, modlíme se, aby se co nejdřív objevila nějaká zatáčka. Kdybychom pedály zatížili kamenem a k volantu přivázali Leiu, dojeli bychom asi i tak. Už se ale objevují první známky, dokládající, že jsme o poznání severněji. Ubohé rostlinky suché, hnědé barvy vystřídá svěží zelená nízkých keříků a travin. Po cestě do Bariloche mineme hned několik parků, o návštěvě si ale můžeme nechat leda zdát. Doufáme, že otevřené zůstanou alespoň menší rezervace, touha je však marná. Pobřeží, kde by se měli nacházet lvouni a rypouši je od místa, kde stojíme vzdálené sotva 5 km, přes zavřenou bránu se k němu ale nedostaneme ani o metr blíž.

Připozdívá se a opět nastává úkol, vyhledat vhodné místo k přespání. Nezbyde nám nic lepšího, než útočiště najít na benzince, protože se nacházíme doslova uprostřed ničeho. Sanchu zaparkujeme u vysokého stromu a malého parku, kde se potuluje asi 10 koček. Leia na ta stvoření hledí se směsicí úžasu a zvědavosti. Kočky moc dobře poznají přirozeného nepřítele a stáhnou se kdykoliv se pes ocitne moc blízko. Netuší, že Leia by se dala na útěk v momentě, kdy by na ní první kočka zamňoukala. Je to pěkný strašpytel.

Jestli jsme už svým příjezdem nevzbudili pozdvižení, rozložený stan se o to zaručeně postaral. Stan na střeše auta s chilskou SPZ, jež řídí dva gringos, co cestují se psem. To tady asi všech 15 obyvatel malé osady dlouho nezažilo. Několikrát kolem nás projdou příslušníci policie, vždy nás ale jen pozdraví a jdou dál. Nic neřeknou ani v momentě, kdy vytáhneme campingový vařič a začneme si připravovat večeři. Tady musí být něco špatně…

Den 3.

Včerejší noc byla o poznání větrnější. Víc než vítr nás ale budily přijíždějící kamiony, které se vždy usmyslily spočinout hned vedle nás. Kdyby nás ráno strážníci nepřišli zkontrolovat, říkali bychom si, že svoji práci dělají hodně mizerně. Už jsme se měli k odjezdu, když si vyžádali naše pasy a doznání o důvodu cesty. Doklady od ambasády jim zřejme stačily, protože nám je jen vrátili a s tichým „gracias“ si šli zase po svých.

Dnes je v plánu ujet jen 160 km, než se dostaneme k moři. Co k moři, k Oceánu! Tolik vody Leia ještě neviděla. Co je to?! A jaktože je to slané? A co je ta zelená slizká věc, co se mi motá kolem tlapek? A vůbec…proč to dělá tolik hluku? Nový objev ji zřejmě zaujal. Nadšeně vběhne prvních pár metrů do mělké vody a zase bere nohy na ramena pokaždé, když se k ní přiblíží vlna. Vítr tu není o nic přívětivější, než ve vnitrozemí. Vyhlédneme si tak skálu, jenž nás před nepřízní počasí uchrání a jdeme prozkoumávat okolí. Hledáme tuleně a tučňáky, na obzoru vyhlížíme velryby nebo kosatky. Zvířata by se tu už měla touhle dobou zdržovat, nejspíš jsou ale ještě v Brazílii protože na kilometry nevidíme ani živáčka. Na koupačku jsme moc velcí zbabělci, voda je tak ledová, že se smočíme sotva po kotníky a raději jdeme zabavit Leiu tím, že jí po pobřeží házíme míček. Moc ráda běhá.

Poprvé u oceánu
Různě usazené sedimenty ve skále ukazují, kam až kdysi sahala hladina

Pro stan je skála fajn, mnoho ochrany během vaření ale nenabízí. Vedle sebe s odstupen několika metrů tady však stojí asi 15 rozpadlých domků, které by nám mohly poskytnout dostatek závětří. V torzu staveb jde ještě rozpoznat jednoduchý komín s kamennou linkou. Tyhle domky měly beze sporu sloužit, jako místo k přípravě asada (argentinského grilování), kdo ví proč lidé nechali přístřešky na pospas osudu a přírodním živlům.

Po přípravě chutné krmi (čočky s chlebem) je na čase otevřít první ze zásoby vín, které jsme si s sebou odvezli z Calafate. Musíme se připravit na zítřek a se sklenkou Merlotu se všechno plánuje lépe.

Den 4.

Dnes řídím já. Budeme projíždět velkými městy a hádáme, že po cestě bude nutné komunikovat s policií. Ještě než dorazíme k začátku Caleta Olivia, vidíme už před sebou zátarasy a příslušníky policejního sboru. „Odkud a kam jedete“ jsou otázky, které během dneška uslyšíme ještě několikrát. Paní si zpoza barikády vyfotí naše pasy, opíše si číslo SPZ, načež nám přikáže postavit se ke krajnici a vyčkat. Čekáme jen pár minut, než se před nás postaví další osobní auto a policejní hlídka. Obě auta se pomalu rozjedou, což znamená, že i my se máme dát do pohybu.

Policejní auto nás bez zastavení provede celým městem a opustí nás až na benzinové stanici za ním. Tímto způsobem je v Argentině ošetřeno, že nikdo cizí ve městě nevytáhne z auta ani nos. Dobře, že jsme si na cestu udělali dostatečné zásoby. Dočerpáme dost pohonné hmoty (díky bohu, že je tu benzín za pusu) a podél pobřeží jedeme dál a ještě dál na sever. Voda má dnes hezkou, sytě modrou barvu. Duny našedlého písku jsou prorostlé nízkými keři a nezřídka se mění v impozantní skalní útvary, radost pohledět.

Roztodivné pobřeží

To se rozhodně nedá říct o stavu silnice, kde je víc děr než asfaltu. S opravami se ale nikdo nevzrušuje, tady je ekonomičtější postavit cestu novou. Jak dlouho vydrží, to už je věc druhá. Blížíme se k dalšímu velkému městu – Comodoro Rivadavia. Odpovíme na stejnou sadu otázek, jako ráno a opět čekáme, než se sjede dostatečný počet aut, abychom mohli vyrazit. Tentokrát jedeme 3 plus policejní eskorta. Zapnu výstražná světla a snažím se držet v těsném závěsu za auty před sebou. V hustém provozu a na cestách plných děr mi ale dělá velký problém, udržet potřebné tempo s policejním autem, které musí jet minimálně devadesátkou. Několikrát se stane, že se přede mě dostane někdo cizí a já tak na nějakou dobu ztratím policejní auto z dohledu. Adrenalin mám hodně vysoko. Velký řidičský um jsem nepředvedla, ale po půl hodině a třiceti kilometrech jsme konečně z města ven.

Potřebuju pauzu…a taky si někam zavolat. Už je to týden, co jsme z Bariloche nedostali žádnou zprávu a za týden máme přejíždět. Sice jsme vyjeli z Calafate, jelikož dokumenty, nutné k pohybu po Argentině už jsme měli v ruce, to ale neplatilo o samotném povolení k přejezdu, které nám musí vydat právě v Bariloche. Na maily ale nikdo neodpovídá a telefony na úřadě nikdo nebere, i když zkouším volat na všechna tři uvedená čísla. Uchýlíme se tedy k lehce zoufalému činu. Laďa je už od začátku pandemie členem několika whatsappových skupin, kde uvízlí cestovatelé sdílí svoje zkušenosti se svou současnou situací. Dozvěděli jsme se tak o Erikovi, klukovi z Francie, kterému se minulý měsíc podařilo přejet do Chile, shodou okolností taky v Bariloche. Znamenalo to, že musel komunikovat se stejnými úřady, jako my, a ochotně nám dal soukromé číslo na paní z konzulátu, tu samou paní, která vyřizuje i naši žádost.

Normálně nevolám na soukromá čísla, pokud mi je nedala ona dotyčná osoba osobně. Tady už ale není jiného východiska. Chvíli to vyzvání, než se na druhém konci ozve ženský hlas. Tak jsme se konečně dostali do kontaktu s paní Jacqueline. „Už jste na cestě? A kdy přijedete“ Ptá se, dokládajíc tak, že naše mailová komunikace šla asi rovnou do koše. Po předání několika informací se rozloučíme s tím, že zůstaneme v kontaktu na tomhle telefonním čísle. Pro jistotu znovu pošlu úplně veškeré dokumenty, co máme, aby se vyřizování povolení nemohlo na ničem zaseknout.

S pocitem uklidnění, že se vše nějak řeší pokračujeme ještě dalších 230 km. Nevýhoda cestování se stanem je ta, že člověk ztratí až moc času tím, že hledá vhodné místo na spaní. Mít dodávku, klidně zaparkujeme na nejbližším odpočívadle a nemusíme řešit vítr, déšť, ani projíždějící auta.

Už jsme z celého dne unavení a do toho začalo lehce pršet, ještě kilometr tak sjedeme z hlavní cesty směrem někam do pampy, kde není nic, kromě stáda vyhublých ovcí. Podle aplikace, by se tu mělo nacházet vhodné místo k odpočinku. Jde jen o malý plácek mezi dunami písku, ty se tyčí ale do takové výšky, že by měly poskytnout dost ochrany i našemu stanu. Jediné o čem pochybujeme, je bahnité podloží, které sice suchem ztvrdlo na kámen, po menším dešti by se ale mohlo přeměnit v rozbředlou kaši.Pro jistotu tak autem najedeme na dvě dřevěné desky, po kterých bychom měli být schopni vyjet, i kdyby zapršelo více.

Nevím, co přesně jsme si představovali, ale nemůžu říct, že bych si cestu po pobřeží nějak užívala. Zatím to vnímám spíše tak, že si zbytečně zajíždíme stovky kilometrů, aniž bychom něco viděli. Snad se to v nejbližších dnech změní…

Den 5.

V noci hodně pršelo a déšť přetrval i do rána. Vítr je na (ne)štěstí dost silný na to, aby stan alespoň částečně vysušil. Jak jen je to možné balíme a razíme dál, zkusit se dostat do Punta Tombos, největší pinguinerie (rezervace s tučňáky) na východním pobřeží. Následuje ale akorát další zklamání. Masivní kamenná brána je na zámek. To znamenalo, že tučňáky ve volné přírodě už nejspíš neuvidíme. Jedeme vyzkoušet ještě jedno místo, které není rezervací, ale volně přístupnou pláží. Cesta k ní není nejkratší, ani nejjednodušší, výsledek ale stojí za to. Na několika kilometrů dlouhé pláži se vyhřívá stádo tlusťoučkých tuleňů a obřích rypoušů sloních.

Pěkné stádečko

Netušíme, na jakou vzdálenost si troufnout přiblížit se, nechceme rušit hlavně mámy s mláďaty, které by mohly být agresivní. Mohutnými zvířaty jsme ale natolik fascinovaní, že je v kruzích obcházíme asi hodinu. Většina z jedinců jen líně polehává a maximálně občas zvedne hlavu, aby vydali legrační zvuk, podobný lidskému křiku. Leia je nanejvýš ostražitá a nevěřícně na ta stvoření kouká, jako by byla z jiné planety. Tak tohle za to stálo. I kdybychom neměli vidět už nic dalšího, kvůli těmhle drobkům nebylo marné si sem zajet.

Odpolední siesta
Ahoooj 🙂
Ležel tam jak vyvržený vorvaň

Zůstali bychom déle, ale následující dny máme poměrně přesně rozplánované a musíme jet dál. Zanedlouho dorazíme do města Trelew, je to to nejsevernější místo na východním pobřeží, na které se dostaneme, dále už bychom svou cestu nijak neospravedlnili. Každou chvíli čekáme, odkud se objeví policejní hlídka, ukazuje se ale, že v každé provincii na přísnost karanténních opatření nahlíží různě. Nerušeni projíždíme městem, kdybychom si chtěli zajít nakoupit, nikdo by si toho ani nevšiml. Město působí chaoticky a omšele, podle vzezření místních si příjdeme jako někde v Chánově. Policejní check náseduje až při výjezdu z města. Slečna v zelené vestě jen zmateně kouká na naši SPZ a přemýšlí odkud jsme se tu vzali. Nakonec nám jen odmávne volnou cestu, dva gringos z Nemanic se nechtějí nikomu řešit.

Odbočujeme na západ a míříme do vnitrozemí, tady se moc cestovatelů nevydává. Prší, dnes už asi po sedmé. Projíždíme provincií Chubut a s tím, jako bychom se dostali do úplně jiného státu. Krajina už je zase vyprahlá, ale místo pamp, pokrývající jih se půda mění v červenou zem, odkud do výšky vystupují krkolomá, špičatá skaliska, jako bychom se ocitli někde v Utahu nebo v Arizoně. Jen za dnešek ujedeme 550 km a Laďa je na pokraji sil. Dorazíme na předem vyhlídlé místo u řeky a následuje klasická diskuze o tom, jak zaparkovat auto. Mnohy jde totiž o centimetry, které oddělují klidnou noc od utrpení. Řeší se sklon terénu, jestli vítr nebude moc silný, abychom nikde moc nevyčuhovali ale pořád měli kolem auta dost prostoru…

V docela jiné krajině

Dneska toho bylo moc. Raději otevřeme další dvě lahve vína a pro jednou se vykašleme na přípravu večeře. Možná proto víno stouplo do hlavy rychleji než obvykle. Koukáme na noční nebe. Jak je krásné… Nikde jsme neviděli krásnější oblohu, než tady v Jižní Americe. Laďova domněnka je správná, nejzářivější oranžová hvězda je Mars a kousek od něj svítí Jupiter a za ním o něco slaběji Saturn. Vidíme úplně nová souhvězdí Škorpiona, Fénixe, Kříž nebo Delfína. Ne, že bychom je všechny znali na zpaměť, existuje aplikace do mobilu, taková mapa noční oblohy, která vám podle GPS ukáže, na co se zrovna díváte.

V tichosti zíráme do hlubokého vesmíru, jako bychom snad čekali, že nám dá odpovědi na naše otázky. Mohla bych říct, že takhle uprostřed argentinských plání, daleko od všeho a od všech jsme byli ztracení v prostoru i čase. Zároveň jsme ale tušili, že to všechno dobře dopadne. Ono to nakonec vždycky všechno dobře dopadne.

14. 01. 20201, Bílovice nad Svitavou

Zanechat Odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *