Donde la Tronco Pellín

Jde poznat, že jsme zase v Chile. Andy zde zadržují daleko víc vlhkosti než v Argentině a tak, i když přes noc nezapršelo stan vypadá, jako by na něj někdo vylil kýbl vody. A zrovna dneska, když potřebujeme rychle vyrazit na farmu. Čím dříve začneme s karanténou, tím dřív ji taky skončíme.

Projíždíme povědomá místa, zdravíme starou známou sopku Puntiagudo a jezero Puyehue. Jak tak koukáme, s opravou silnice za poslední rok výrazně nepokročili. Až úděsně mnoho kilometrů musíme překonat po štěrkovitém ripiu, Sancha si tuhle cestu moc dobře pamatuje. S chilskou SPZ už si nepříjdeme jako pěst na oko, stejně nás ale zachvátí nepříjemný pocit pokaždé, když se nám ve zpětném zrcátku objeví pancéřované auto carabiňeros. „Poznají, že jsme gringos?“ Moc nerada bych odpovídala na dotěrné otázky strážníků. Tenhle si ale, stejně jako já šel do stánku u silnice jen koupit něco k snědku. Musím přestat být tak podezřívavá.

Chilská SIM nám za dobu, co jsme strávili mimo zemi vypověděla službu a zůstali jsme tak bez připojení. Do žádných měst, kde bychom ale koupili novou, nás nevpustí. Zůstáváme odkázaní na benzinky a potulné prodavače. Bylo to v momentě, kdy jsme se přiblížili k hranici regionu Los Ríos s regionem Araucanía, když se před námi začala tvořit podezřele dlouhá kolona aut. Že by nějaká nehoda? Kdepak, jedná se o zdravotní prohlídku, které se nahodile nachází na dálnicích a mají za úkol kontrolovat pohyb aut.

„Zdravím, váš QR code prosím.“ Tehdy jsme ještě nevěděli, co po nás mladík, který byl zřejmě studentem na brigádě, vlastně požaduje. „Promiňte, my včera přejeli z Argentiny. Tohle je to jediné, co máme.“ Načež mu ukážu dokument z chilského konzulátu s vysvětlením a adresou, kam jedeme. „Mmm, sjeďte prosím stranou, na to se budeme muset podívat.“ Z provizorního přístřešku vyleze zdravotní sestra a celou naši situaci ji vysvětluji ještě jednou. „Abyste se mohli pohybovat po Chile, musíte vyplnit online zdravotní průkaz na vládních stránkách. Kdo jste, odkud a kam jedete, kde máte trvalé bydliště atd.. Pokud bude vše v pořádku a systém vyhodnotí, že máte povoleno cestovat, vygenerují vám QR code, kterým se prokazujete na kontrolách. Tak si ho prosím vyplňte.“ Nařízení chápeme, jelikož ale nemáme připojení k internetu, takovýto požadavek splnit nemůžeme. Vyplnili jsme tedy sestře stejný dokument, jaký jsme obdrželi při příjezdu na celnici a ta nám na kus papírku napsala provizorní povolení, abychom dnes mohli cestovat bez QR kódu. „Ale zařiďtě si ho co nejdřív.“ Apeluje na nás.

Přání zkoušíme vyhovět na každé benzince, signál je ale na vyplnění dotazníku o třiceti otázkách moc slabý, pokračujeme tedy bez kódu. Další kontrolu už ale ten den nepotkáme. Po dálnici dojedeme až do městečka Freire, kde sjedeme a pokračujeme směrem na Cunco, tam by se měla nacházet farma. Projíždíme vesničkami jen o pár desítkách obyvatel a snažíme se vyhnout záludným dírám. Máme podezření, že místní je tady dělají schválně, aby tu cizinci havarovali a museli tak využít služeb zdejších mechaniků. To je ale jenom teorie.

Všechno kvete, stromy se zelenají. V dálce se tyčí sopka Villarica a Llaima. Tenhle kraj jsme si už posledně hodně oblíbili a teď tu nějaký čas ještě strávíme. Když už toho máme po 350 km na rozkopaných cestách tak akorát dost, navigace zahlásí odbočte vlevo. Měli bychom být na místě. Skromný domek u cesty ale nevypadá, jako naše nové útočiště. Už nějakou dobu po nás pokukuje stařičký pán ve žluté vestě, který očividně hlídá cestu kdo ví před čím. „Promiňte, hledáme farmu Donde la Tronco Pellín. Jsme tady správně?“ „Aano, aano, ale musíte jet po téhle cestě ještě o kousek dál. Tak 300 m a uvidíte průjezd.“ A skutečně, po chvilce dorazíme k vysoké vstupní bráně, kde jde na oprýskané dřevěné tabuli s těží přečíst název místa, které hledáme. „No, tak jsme asi tu.“

Ještě chvilku pokračujeme po příjezdové cestě mezi velkým travnatým pozemkem a ovocným sadem, než se před námi objeví dvě postavy, stojící u ohrady s ovcemi. „Hola, tak jsme tady! Ty musíš být Olga!“ „Ano, vítejte u nás.“ S širokým úsměvem od ucha k uchu k nám přicupitá drobná, asi čtyřicetiletá žena s krátkými havraními vlasy. Na chvilku se zasekne, asi přemýšlí co dál, nakonec nás ale oba obejme a vlepí nám velikou pusu na tvář. Pro jistotu jsme si nasadili roušky. Nemyslíme, že bychom se po cestě stihli nakazit, ale nechceme nic riskovat.

„Tohle je můj kamarád David, o farmu se staráme spolu.“ Snad ještě o něco menší než Olga se k nám přiblíží hubený muž s dlouhými vlasy začínajících šedin a stylovým farmářským kloboukem. „Tak jste to zvládli. Už jsme si říkali, jestli vás po cestě nepotkaly nějaké problémy. Zrovna očkujeme.“ Vysvětlil tak jejich přítomnost u ohrady, kde se na sebe v kolečku tisklo stádo asi 150-ti ovcí a jehňat.

Kromě Olgy a Davida farmu obývala ještě postarší paní Colli – Olžina maminka a Jesefína – Davidova partnerka s jejich asi ročním synkem Raymundem. „A sundejte ty roušky.“ Houkne na nás David. „Ale co karanténa?“ Konstatujeme. „Ale co by. My se cítíme dobře a jestli i vy, nevidím důvod, proč ta opatření. Nemůžeme žít ve strachu. A když už jste tady, tak nám alespoň pomůžete. Ale až zítra, dneska si odpočiňte.“

Ukáže se, že onen velký plácek je kemp, kde budeme trávit následující dny. Auto postavíme do bezprostřední blízkosti domku z hlíny a slámy, který v sobě ukrýval toaletu a sprchy. „Sprcha zatím nefunguje, ale zítra ji zprovozním.“ Ujistí nás David. „Normálně dobrovolníci bydlí v domě s námi, ještě jsme tu ale neměli nikoho se psem.“ Je fakt, že Leia na nás už zase byla hodně vázaná a nepřipadalo v úvahu pouštět ji do domu. Vzhledem ke všem okolnostem nám tady bude líp. „Taky tu bývá zvykem, že jíme všichni společně, máme tři jídla denně. Budme vás tedy očekávat na večeři.“

Samotný Olžin dům byl postaven z dřevěných desek v barvě letního nebe. Velká část, zaujímacící kuchyň, jídelnu, koupelnu a některé pokoje byla ale přistavěna později a stejným způsobem, jako venkovní toalety – z hlíny a slámy. David měl dokonce v jedné jídelní stěně zachycený postup takovéto výstavby. A co máme první den k večeři? Čerstvý chleba s marmeládou – vše domácí výroby, lahodný sýr a med. Takovou hostinu si necháme líbit. 🙂

Farma, stejně jako přilehlé pozemky už desítky let patří Olze a její mamince. „Měli jsme jich daleko víc, ale naši předci nebyli nejrozumnější hospodáři. Spoustu hektarů půdy propili nebo prohráli v kartách.“ I to co jim zbylo se ale dalo označit za velké bohatství. Ke dvěma skromným domkům náležel ovocný sad, stodola, skleník a kilometry a kilometry velké lány pastvin a lesů. Rodina se snaží žít co nejsoběstačnějším způsobem. Párkrát do roka sklidí vypěstované ovoce a zeleninu – salát, mrkev, brambory, dokonce i špenát, jablka, třešně, jahody a ostružiny, ze kterých přes léto vyráběji ty deliciózní marmelády.

Vajíčka jim obstarává na dvacet slepic. Většinu spotřebuje sama rodina, ale pokud mají nějaká nazbyt, v Cuncu je dost odběratelů, kteří jsou ochotni jim za ně dobře zaplatit. O obživu se jim stará také houf kachen, stádo ovcí, párek krav a koní. Ty chovají čistě za účelem prodeje na maso.

Výčet zvířecího osazenstva by nebyl kopletní bez kočky Rosity a čtyř psů – Canely, Mila, Blankity a Vakity. Pokusili jsme se je skamarádit s Leiou, šéfce Canele – nejstarší samici se ale nový přírůstek nezamlouvá a zběsile na Leiu štěká a vrčí pokaždé, když se přiblíží. Nedá se nic dělat, Leia na nás bude muset čekat přivázaná u auta.

Na farmě je vžy práce dost a tak už ráno začínáme s prvním úkolem. Opravit okna ve skleníku. Ten, stejně jako vše tady Olga s Davidem postavili vlastnoručně s pomocí dobrovolníků, kterých tu v dřívějších sezónách vždy mívali požehnaně. Stavba je vlastně vysoká dřevěná konstrukce, potažená plastovými plachtami. Ty zde udržují potřebnou vlhkost a teplo. Vzduch ve skleníku ale zároveň musí i cirkulovat. Problém nastal se střešními okny, kde se přetrhly špagátky, umožňující okna otevírat. „Tady máte vše, co potřebujete, já teď jedu do města, potom se za vámi příjdu podívat.“ Tak jdeme na to. Štěstí, že nemáme závrať z výšek. Žebřík nebyl moc stabilní, i tak se mi ale podařilo odvázat staré provázky a vyměnit je za nové. Následně je protáhnout kovovými očky a vrátit se bezpečně zpátky na zem. Některé z kovových oček po délce stěn odpadly a tak bylo třeba je taky vyměnit. To si vzal na starost zase Laďa. Voalá, okna spravena, a dokonce i fungujou!

„Moc dobře jste to udělali.“ Chválí nás Olga a už si nás bere na záhonek, svěřit nám další úkol. „Večer budeme sázet mladé sazenice a musíme pro ně připravit humus.“ Olga, která kdysi dávno žila nějakou dobu v Londýně byla na farmě jediná, která uměla anglicky dost dobře na to, abychom se domluvili. I tak jí ale občas slovíčka nestačila a musela si vypomoct španělštinou. „Dobře že jste tady, jinak bych i to málo co znám, zapomněla.“ Konstatuje se smíchem. Olga je veselá kopa a v její přítomnosti je nám moc příjemně.

Dopoledne tak trávíme přehrabováním se v hlíně, je třeba odstranit vše, co do ní nepatří. Pokud narazíme na žížalu, vrátíme ji do vedlejší kopy – na nich celá produkce humusu stojí.

„Nemáte hlad?“ Táže se David a blíží se k nám s podnosem a čtyřmi kelímky. Dáte si „harina con azucar? Tohle je taková svačina, kterou si lidé dávali při práci na poli. Rychle zasytí a dodá energii.“ Šlo o praženou mouku s cukrem, zalitou studenou vodou. Dávalo to smysl, mouka zacpe žaludek a cukr vás nakopne.

Do tří hodin Slunce neúprosně žhne a práce na záhonu není ideální. Jdeme tedy pomoct Josefíně se sběrem hub. Jak nás překvapilo, že dary lesa nehledáme na zemi, nýbrž na stromech. Cyttaria espinosae neboli Diguyeňes jsou vlastně paraziti, které jako bílé nebo oranžové koukle obrůstají větve mladých stromů. V chilské kuchyni se bohatě užívají do studených pokrmů, hlavně do salátů, pak se jejich chuť podobá žampionům. Nebo se dají přidat do smažených vajíček či empanád.

Na sběr jsme se vybavili dlouhými bambusovými tyčemi, některé houby rostou hodně vysoko a jinak není možné je dostat z větví dolů. Josefína byla potěšena naší vynalézavostí, když jsem si sedla Laďovi na ramena a dostala se na jinak nedosažitelné kousky.

Nebude to tady jen o práci, ale hlavně o učení a objevování. „Tak jsem si říkal, že práci na chvíli odložíme a uděláme si malý výlet.“ Olga, která má dlouhodobě zdravotní problémy dnes ráno odjela do nedalekých hor k jednomu Mapuchskému šamanovi. Celá rodina, včetně nás se tak naskládá do džípu a jedeme ji vyzvednout. „Tohle jsou všechno borovice a eukalyptus.“ Informuje nás David a poukazuje při tom na řádky stejně rostlých stromů všude okolo. „Původní stromy se vykácely a nahradily tímhle plevelem, protože rychle roste a je výnosnější. Zároveň ale vysává vodu z půdy, takže menší potoky už úplně vyschly. Lidem je to ale jedno. Naše rodina je jedna z mála, která proti jejich sazbě a těžení protestuje.“ Zasvětil nás David do jednoho z palčivých témat zdejší komunity.

Olga vypadá potěšeně, že jsme se pro ni zastavili všichni a teď už společně míříme na hezké místo u řeky, kde si u maté a sušenek užíváme zvuků přírody a čerstvého vzduchu, to kdybychom ho na farmě měli náhodou málo :).

Z tajů říše zvířat

Další ráno jdeme s Davidem nakrmit všechna zvířata. Nejdříve se vypustí ovce, každý den střídají pastvu. Dnes to zrovna vychází na náš kempový plácek, takže Leia má o zábavu postaráno. Je přivázaná venku za kolo auta a s našpikovanýma ušima kouká na chlupaté tvory okolo. Poté vezmeme kyblík kukuřice a ovsa a jdeme obsloužit kuřata, slepice, kačeny a Pankrácia – jediného barana, kterého tu mají na chov. Obdivujeme vlastnoručně vyrobený pojízdný kurník, parádní vychytávkou je, že se může každý den přesunout na jinou část zahrady a drůbež má tak zajištěn stálý přísun čerstvé trávy.

„Teď zrovna tady máme nedávno vylíhlou várku kuřat a kachen. Kuřatům to trvá 20 dní, než se vylíhnou a kachnám zhruba měsíc.“ O jedno pozdě vylíhlé kuřátko se teď stará Olga, protože vlastní máma se k němu nehlásí. Zahřívá ho v ponožce a pletené papuči, jídlo mu servíruje pomalu až do krku a jinak o něj pečuje. „Není pro vás těžké nakonec ta zvířata usmrtit?“ „Bereme to jako výměnný obchod. My zvířata krmíme a staráme se, aby se tu měla hezky a nic jim nechybělo a ona nám za to nakonec dají maso. Tak to vysvětlujeme i dětem. Chápou, odkud maso na jejich talíři pochází, vědí, že neroste na stromech. Ale to víš, nic příjemného to není. Obzvlášť když se podíváš na ty roztomilé kachničky. S většími kuřaty je to jednodušší, jsou hloupé a tvrdohlavé.“ V tom jsme mu museli dát za pravdu. Zrovna včera jsme pobíhali po celé zahradě a zaháněli rozuteklé slepice zpátky do kurníku. Jak z něj našly cestu ven byla nerozluštitelná záhada.

Obecně se o zvířatech dozvídáme dost zajímavých věcí. Tak třeba, že když umře ovce a má mladé, oholí se a její vlna se dá k jiné ovci. Jehně tak má za to, že je to jeho máma a nová náhradní pečovatelka se pak o mladé může postarat. „Jinak ale ani ovce nejsou moc inteligentní, kam jde jedna jde i zbytek, navzájem si ale pomáhají.“ Objasňuje David. „A proč vlastně některý z vašich psů není ovčácký pes? Určitě by vám dost pomohl.“ „Není potřeba. Pes je hlavně od toho, aby státo hlídal před nebezpečím, a tady jim žádné nehrozí. Ono vlastně spíš než pes je to další ovce, protože se stádem od malinka vyrůstá a je nemožné ho jinak vycvičit.“

Smělé plány do budoucna

Kromě práce na zahradě je aktuální taky sběr a zpracování dřeva. David jede do lesa napřed autem a my jdeme i s Leiou pomalu za ním. Ukazuje nám všechny jejich pozemky a přitom vybírá suché stromy, které by mohly posloužit na otop. „Jednou bychom tady chtěli vysázet původní stromy a založit rezervaci. Lidé by mohli chodit po vyznačených stezkách a naučit se tak něco o přírodě, která je obklopuje. Taky máme v plánu provozovat umělecké workshopy – ukázat lidem jak pracovat se dřevem, hlínou…A taky chceme založit školu. Vzdělání je základ a chilský školský systém nestojí za nic. Neučí děti to, co potřebují, a teď když máme Raymunda a další je na cestě, je to nutnost.“ „A kdo by tady učil? Nepotřebujete na založení školy někoho pedagogicky vzdělaného?“ „Josefína je učitelka výtvarného umění a někteří naši přátelé jsou taky učitelé.“ Tak jo, zdálo se, že to mají promyšlené.

Všechno dřevo naložíme do auta a vracíme se na farmu. Leia ve vysoké rychlosti kličkuje mezi stromy a je štěstím bez sebe, že nemusí být přivázaná u auta. Dřevo se pak musí naštípat (to zvládnou chlapi) a já polínka úhledně skládám do kůlny. „Tohle je pellín. Strašně tvrdé dřevo. Ukázal David na zvláštně rostlé polínko červené barvy. „Je neuvěřitelně tvrdé. Když je někdo odolný nebo houževnatý, říká se o něm, že je jako pellín. Olžin tatínek, který tady tyhle stromy vysázel o ní říkával, že je jako tronco pellín (kmen pellínu).“ „Aaa, tak teď už chápu, proč se to tady jmenuje Donde la Tronco Pellín (Tam, kde je kmen Pellínu). Předtím mi to nedávalo smysl.“

7. 2. 2021, Bílovice nad Svitavou