calafate
Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Jak se nám psi starali o zábavu

Učení angličtiny mě vždycky lákalo. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých jsem u sebe viděla nějaký drobný potenciál. Ale teď, když mám nasmlouvaných asi 10 studentů…jak začít? Ve svém exkluzivním lektorském balíčku nabízím soukromé lekce u sebe doma nebo i v místě bydliště studenta – tato možnost je obzvlášť žádaná. Nejdřív si každého oťuknu, zjistím jejich současnou úroveň a jaká je jejich motivace.

Esteban by se chtěl jednou přestěhovat a pracovat ve Spojených Státech. Carlos je číšník a rád by uměl vést rozhovor se zákazníky. Phelipe pracuje na letišti a potřeboval by lépe rozumět cizincům. Tara je desetiletá slečna, jejíž maminka si uvědomuje, že znalost angličtiny by ji v budoucnu mohla hodně pomoct. Jorje je taktéž zaměstnaný v restauraci a jen co pomine pandemie pojede zkusit svoje štěstí na Nový Zéland… a takových je víc.

Největší kuriozitou je ovšem slečna, která by se chtěla učit česky a pán, co má zájem o studium slovenčtiny! Proč by se proboha chtěl kdokoliv učit tyhle jazyky?! Neberte mě špatně, myslím, že jsou oba bohaté a velmi libozvučné, ve světovém měřítku jsou vám ale celkem na nic a pokud člověk vyloženě nechce v té či oné zemi žít, osobně si myslím, že to nestojí za tu námahu.

Nedělám si velké iluze. Je mi jasné, že jestli si dlouhodobě udržím alespoň některé studenty, bude to výhra. A tak to i bylo. Někteří odpadnou hned po dvou hodinách. Prostě to pro ně není priorita nebo zjistili, že je to bude stát více času a energie, než kolik jsou ochotni vynaložit. Navíc nezapomínejme, že jsme v Argentině a kulturní rozdíly se nezapřou. Dochvilnost tady není zrovna silnou stránkou a spolehlivost taky ne. Téměř před každou hodinou musím velkou většinu lidí urgovat a připomínat jim, že zítra mají hodinu a jesti s tím počítají, což není příjemné ani pro jednu stranu.

Pak jsou tu ale pozitivní případy – Monice je sice teprve dvanáct, ale svou znalostí mě doslova ohromila. Bavíme se o různých tématech, o počasí, rodině, o škole a vypadá to, že si to obě docela užíváme. Carlos je třicátník, provozující hostel, který nevynechal jedinou hodinu. Na učení češtiny nikdy nedošlo (čímž se mi upřímně ulevilo) ale Gustavo – onen zájemce o slovenštinu se ukázal jako velký sympaťák, navíc velmi zapálený pro věc. „Hele, proč se chceš vlastně učit takhle pro tebe vzdálený a těžký jazyk?“ „Kdysi jsem byl na Erasmu v Portu a tam jsem poznal několik slovenek. Všechno to byly strašně fajn holky a na Slovensku jsem pak několikrát byl. Zamiloval jsem si zemi, hudbu i lidi s jejich smyslem pro humor. Tolik kultury, to my tady nemáme…a ty ženy!“ Gustavo se na chvíli zasnil do dob dávno minulých. A tak se to stalo, že jsem začala vyučovat slovenčtinu. „Zvládněš to?“ Ujišťoval se Gustavo. „Vím, že váš jazyk je odlišný.“ „Jasněě! „Ve skutečnosti je to úplně to samé. Žádný problém.“ A v duchu mi začaly vyskakovat slova jako lopta, ťava, čučoriedka, korytnačka a další, o kterých jsem ještě neměla ani ponětí.

Na pátek jsme byli pozvaní k Ize a Rikymu na prohlídku jejich nového ubytování. Pěšky je to relativně daleko a hlavně mrzne až praští, ani tyto podmínky ale nezabrání všem psům z kempu nás následovat. Evidentně jsme teď jejich novými pány. Nikdo jiný s nimi asi tolik času v kuse nestrávil. Navíc po odchodu kolumbijců jsme se uvolili brávat Leona s Miltonem na noc dovnitř a dávat jim jídlo. Mráz je tu obzvlášť krutý.

U Kolumbijců strávíme dlouhé hodiny děláním pizzy a hraním Carcassone a domů se vracíme až někdy po půlnoci. Všichni psi se mezitím vytratili, nejspíš běželi zpátky do kempu. Pochybujeme ale, že se vrátili všichni. „Hele koukněte, není to Roberto?!“ ukazuje nám Sarah několik hodin starý příspěvek ze skupiny na facebooku, kde calafaťané sdílí záležitosti, spojené se psy. Ve článku je fotka labradora a u něj popisek: Tento pes se potuloval kolem restaurace, kde pracuji. Jedná se o fenku, která musí být dost stará a čeká štěňata. Do dvanácti ji budu moct nechat v restauraci, poté ji ale budu muset nechat jít. Paní sice psala, že jde o fenu, Roberto je ale vykastrovaný a tak se člověk snadno splete. Navíc čupřina světlých chlupů na psově hlavě vypadá přesně jak to Robertova. Náš chlupáč je navíc dost možná jediný čistokrevný labrador v celém Calafate. Je to on! A teď se chudák ztratil… Už je moc pozdě na to, abychom ho šli hledat do restaurace a tak jdeme po hlavní třídě zpátky do kempu a doufáme, že nás bude čekat u dveří, jako to dělává vždycky. Chodníky ani cesty tady nikdo neudržuje, a tak je povrch pokrytý kluzkou vrstvou ledu. To a hladina alkoholu způsobí, že několikrát skončíme na zadku.

Zrovna procházíme kolem banky, když v tom zahlédneme něco hodně nepravděpodobného. Musíme popojít několik metrů zpátky, abychom se ujistili, že nás nešálí zrak. Zpoza prosklených dveří, tam, kde jsou umístěny bankomaty na nás kouká Roberto! Ne počkat….ale jo, je to on! Nejspíš se toulal po téhle ulici a nějaké dobrá duše ho vpustila dovnitř, aby mu nebyla zima. Doufáme, že nejde o takové ty dveře, které musíte projet kreditkou banky, jinak se neotevřou. Uff, jsou to úplně normální dveře a Roberto chvilku nevěří tomu, že nás vidí. Jakmile si ale uvědomí, že jsme to my, začně radostně kňučet a zběsile mávat ocasem, jak to dělá pokaždé, když je šťastný. A tak jsme Roberta našli. A musel to být bezmála zásah osudu, protože pro cestu do kempu jsme mohli zvolit jakoukoliv jinou z mnoha tras, ale šli jsme zrovna touhle jedinou, která nás dovedla až k našemu kamarádovi.

A psi měli naše životy ovlivňovat i nadále. Pár dní po veselé příhodě s Robertem za námi příjde soused. „Hádejte, co máme za novinu.“ „Stěhujete se!…nebo jste si pořídili štěně!“ Vypálím okamžitě. Sarah s Markusem, ještě předtím, než se nastěhovali k nám do domku našli pro Caira (asi tříletého psa, připomínajícího německého ovčáka, kterého se rozhodli adoptovat) nový domov. Byl velmi svéhlavý a začal se stávat nezvladatelným. Nalezení mu místní rodiny, která se o něj postará, se tak zdálo nejlepším řešením pro všechny. Už dlouho ale mluvili o tom, že by si pořídili štěně. Trénovat psa od malička by mělo asi větší úspěch, než snažit se o to s dospělým jedincem.

Možnááá….“ Odpoví Marcus tajemně. „Chcete se jít podívat?“ Načež nás mávnutím pozve k sobě domů. Vstoupíme do malé místnosti, kde vídíme, že se Sára sklání nad dřevěným šuplíkem vyskládaným dekou. A v něm se k sobě krčí tři malinká, ne víc než dva měsíce stará štěňata. „Woooow, jak jste k nim přišli?!“ „Jedna paní na facebooku publikovala, že její fena neočekávaně porodila a hledá pro ně domov. Tak jsme tam zašli, ale bylo jich moc a nemohli jsme se rozhodnout které…Tak jsme si vzali tyhle tři a nabídli se, že se o ně na chvíli postaráme.“

Samozřejme šlo o voříšky, ale ti malí tvorečkové byli tak roztomilí, že by se nad nimi jeden rozplynul. Šlo o dvě holky a jednoho kluka. Největší byla fenka v barvě skořice. Následoval klučík, který byl zbarvením naprosto identický se svou nejmladší sestrou, jen srst měl mnohem delší. Ti dva byli černí s hnědými ponožkami a bílou náprsenkou.

A už máte favorita?“ „Zatím uvažujeme nad tou největší. Je taková nejhravější, a taky má nejvíc temperamentu.“ „A jak jim říkáte?“ „Jména vlastně pořád hledáme. Pro tu největší se nám líbí Maya…kluk Chimi…a té nejmenší…možná princezna?“ mmm. Princezna? Trošku chabé jméno pro psa, pomyslíme si. „Tak když je to princezna, co takhle Leia?“ No jo…máme rádi Star Wars…. „Leia! To je skvělý!“ „Tak co kdybyste si ji vzali? Když už jste si ji i sami pojmenovali…“ S Laďou si rychle vyměníme rozrušený pohled. „Nenene. To určitě ne.“

Téma adopce štěňat už tady před pár měsíci padlo. To když byla Bába tak veliká, že jsme měli za to, že je březí. Bylo to před zimou, a v případě že by byla, co bychom si počali s tolika štěňaty… Přemýšleli jsme o tom, ale nakonec jsme vždy dospěli k stejnému závěru. Proč si ještě takhle navíc komplikovat život… Jednou bychom asi chtěli psa. Ale to za předpokladu, že budeme mít dům se zahradou. Zatím nemáme vůbec nic, dokonce ani byt v pronájmu. A i kdybychom přešli tenhle fakt, jak bychom dostali psa přes půl Jižní Ameriky a přes oceán do Evropy? V Sanchovi je se všemi našimi krámy už tak málo místa. A ta několika hodinová cesta letadlem, co by psa čekala? Navíc teď, kdež je kvůli té pandemické patálii letů tak málo? „Nee. Určitě ne.“ Zopakujem ještě jednou o něco nejistěji, načež se na nás to nejmenší černé klubíčko zadívá svýma velikýmy černýma očima, jako by vědělo, že je řeč o něm.

Víte, co je to padel? Jde o sport v Argentině velmi oblíbený. Je to takový hybrid mezi tenisem a squashem. Kurt je velký jako na tenis, ale hraje se v hale, kde je dovoleno, aby se míček, který se ničím neliší od běžného tenisáku, odrážel i od zdí. Opatření už se uvolnila natolik, že se otevřely i sportoviště a tenhle padel zněl docela jako zábava. Takže jsme si se sousedy na nejbližší termín zamluvili kurt a mohli vyrazit. Překvapily nás rakety, které byly na rozdíl od míčkům naproto odlišné. Připomínaly spíš pálky na ping pong, jen větší, zároveň ale stejně lehké. Chvíli trvalo, než jsme se do toho dostali, ke konci už nám to ale vážně šlo! Vzpomněla jsem si na všechny ty hodiny pinkání si s míčkem o stěnu, když jsem byla malá. Nepříšly vniveč!

Ačkoliv jsme měli za to, že téma štěňat máme uzavřené, ve skutečnosti to tak nebylo. V zadu v hlavě hlodal malý červík, zkoušející naši vůli. Jasně, bylo by to složité, ale nějak bychom psa do Česka dostali…jasně, život v bytu by pro něj nebyl ideální, ale možná bychom mu i tak zajistili lepší život, než jaký by ho čekal tady na ulici. Když šli jednou Marcus se Sárou do posilovny, uvolili jsme se, že ty tři nezbedy na pár hodin pohlídáme. A tak nám po bytě poskakují tři nemotorné štěňata…a my jsme zase, kde jsme byli. Sousedi se nakonec rozhodli pro chlupatého klučíka a pojmenovali ho Oliver. Maya byla velká průzkumnice. Byla všude a nikdy se nenechala chytit na moc dlouho. Byla velká a silná, s jasnýma, zelenýma očima. A pak tady byla princezna Leia, která nám projevovala nejvíce pozornosti. Tím jak byla malinká, nejspíš ze strany sourozenců i dalších psů zažívala spoustu šikany. Podle sousedů navíc štěňata žila v podstatě na skládce v hrozných podmínkách a od narození byly ponechány svému osudu.

Čelo i ocas Lei brázdilo množství drobných jizev a oči měla pokryté matným filtrem, jako by ji hnisaly, nemluvě o tom, že by potřebovala začít pořádně jíst. A přesto vypadala moc hezky. A zranitelně. A trávila s námi nejvíc času. O proti ostatním vydržela sedět na našem klíně dlouhé minuty a vypadala, že ji naše přítomnost upřímně těší.

Když jsme ty tři sousedům večer vraceli, v žaludku se rozložilo napětí, jako když vás čeká nějaké velké životní rozhodnutí. „Tak co…?“ „Já nevím. Moc bych chtěl psa. Rozum mi ale všemi deseti říká, že tohle není vhodná doba ani situace.“ Měla jsem to stejně. Srdce mi říkalo, „Co blázníš! Jdi do toho.“ A rozum oponoval a znovu připomínal všechny ty racionální důvody, proč to neudělat.

Tak si ji vezmem.“ „Počkej…určitě?“ „Jo. Sice to bude náročné, ale to se všechno nějak zvládne.“

Se srdcem až v krku jdeme zaklepat na sousedy. „Heyyy, co se děje?“ „Jen jsme se chtěli zeptat, jestli je ještě k mání Leia.“ Obličeje sousedů přeletěly nejdřív emoce úžasu, pak nadšení a snad i…dojetí? „Jasně, absolutně…páni…zdá se, že Leia vyhrála jackpot.“ A tak se stalo, že jsme si uprostřed světové pandemie na jihu Argentiny pořídili psa. A ne jen tak ledajakého. 🙂

My a Leia 🙂

30.9.2020, El Calafate

Zanechat Odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *