Máme poslední dopoledne v Luang Prabang, ale počasí nám zase kazí původní plán přejet přes řeku a prozkoumat druhý břeh. Počkáme tedy na autobus a vyrážíme směr Vang Vieng – ráj horalů a milovníků přírody. Nebo to si alespoň myslíme. Motáme se po městě ještě hodinu od vyzvednutí, ale snad jsme už všichni a razíme.

O silnici z Bokeo do Luang Namtha se říká, že je ta lepší z Laosu. Cesta z Luang Namtha do Luang Prabang teda musí být ta nejhorší. Místy vyskakujeme ze sedadla tak vysoko, že kdybychom nebyli připoutaní, skončili bychom hlavou ve stropě. Ale ty okolní scenérie stojí za pohled!

Do Luang Namtha se jezdí zejména za jednou věcí. Je jí národní park Nam Ha, který se chlubí nejstarším pralesem v Laosu (možná v celé Indočíně). Do parku je možné dostat se jen s průvodcem, který pracuje pro ověřenou společnost. Ve městě existují asi 2 hlavní organizace a menší přeprodejci, zaměřující se na ekoturismus a výpravy do džungle. Podle poptávky vám zařídí jednodenní až 4-denní program, který může obsahovat treky, vyjížďky na kole nebo rafting po řece.

Tohle malé poklidné město je vedle většího Chiang Mai často opomíjeno. Ale díky své atmosféře, skvělému jídlu a výhodné lokaci na severu země je skvělou základnou pro pořádání výjezdů do hor.

Pokud navštívíte Chiang Mai, je velice pravděpodobné, že vaše další kroky povedou do vesničky Pai, ležící téměř až na hranici s Myanmarem. Pro její dosažení musíme zdolat bláznivých 762 zatáček. I jedinci se silným žaludkem by si měli na tuhle cestu preventivně lupnout kinedril. Dopravci se snaží do pidi autobusů vměstnat co nejvíce backpackerů. Ale už nějak zapomínají na ty jejich „bagy“. Kufry, batohy a krosnami zaskládáme každý centimetr volného prostoru. Ve všech těch zatáčkách to krásně litá.

V Thajsku asi není oblíbenějšího města k relaxaci než je Chiang Mai. Svou uvolněnou atmosférou, nepřebernými možnostmi volnočasového vyžití a množstvím příjemných malých kaváren a nejrůznějších podniků láká cestovatele už desetiletí.

Náš čas strávený v Myanmaru se blíží ke konci a nás čeká zdlouhavý přejezd k hranicím Thajska. Být to dálnice, těch sto kilometrů bychom zvládli v mžiku. Po polorozpadlých polňačkách se nakonec kodrcáme 4 a půl hodiny. Alespoň se můžeme kochat krásnými přírodními scenériemi.

K našemu nemilému překvapení vozítko kterým se dostáváme do Hpa – An není pohodlný noční autobus, kterými jsme se dopravovali doteď, ale klasický camrák, kde máme sedadlo cestujícího před sebou pomalu až v klíně. Jak se jednou člověk do sedačky zafixuje, už se z ní nepohne ani o centimetr. Na 13 hodinovou noční cestu přes půlku země. To chceš! Opět Laďovi závidím jeho schopnost usnout za jakýchkoliv podmínek.

Cestu do Inle lake opět zvládáme nočním autobusem. Leje jako z konve. Jsou 4 ráno a vystupujeme ve vesnici Shwenyaung. Potřebujeme se ale dostat ještě pár kilometrů na jih do Nyaung Shwe, která je spádovým místem pro všechny mířící k jezeru. Jenže takhle brzo ráno a v dešti by si na nás místní taxikáři pěkně smlsli. Už čekají.

Z Baganu pokračujeme autobusem dále na sever do Mandalay. Do r. 1861 ještě hlavní, nyní druhé největší město zažívá ekonomický boom. Všude se staví. Auta se předhání s motorkami a tuktuky na 6 proudých silnicích. A semafory jsou tady spíše pro ozdobu než pro praktický užitek.