Rakousko – poprvé ve třech

Už je to víc jak rok, (ve skutečnosti tři :D) co se naše smečka rozrostla o dalšího člena. Byl to rok dost náročný už jen na zajištění běžného fungování typu: přebalit, uvařit, nakojit. Na cestování nezbývalo moc času, ani energie. Jsou rodiče, zastávající názor, že batole se má stejně nejlíp doma na koberci a první společnou dovolenou odkládají až na dobu kdesi po nástupu dítěte do školy. Vlastně se jim nedivím. My si řekli, že s dětmi zábava nekončí, a podobně naladěni jsou i naši nejbližší kamarádi. A tak jsme se čtyři páry domluvily prubnout společnou dovolenou, poprvé i s našimi mrňaty. Volba na cílovou destinaci po kratších úvahách padla na Rakousko. Máme to za humny a na své si tu přijde každý.

Pes je taky dítě, ale Lei tenktokrát raději naplánujeme prázdniny u babičky. V neděli tedy na Moravu, v pondělí zase zpět. Jeden den na balení je s malým dítětem, co neustále z tašek brakuje vše, co se do nich snažím ukládat, žalostně málo. 

Vyrážíme!

Je středa 9 ráno a k překvapení všech jsme připraveni vyrazit. Laďovi se kdoví jak podařilo většinu bagáže, včetně 65 plechovek Radka umístit do kufru, takže uvnitř auta máme stále relativně dost místa. Vilda sedí uvelebený v sedačce, startujeme, vyrážíme! Navigace hlásí čas cesty zhruba 6 hodin. V duchu i nahlas se modlíme, aby Vilda většinu této doby prospal. Už při vjezdu do Brna tušíme, že skutečný čas bude nejspíš mnohem delší. Laďa ve srandě říká, že sledovat vývoj oprav vozovek v Brně je jako koukat na telenovelu. Navigace nás nejrychlejší cestou tahá po všech čertech a jen vymotat se z města nám zabere hodinu. Vilda zabírá krátce poté, co najedeme na dálnici. 

Při cestování s malými dětmi je stěžejní držet se zásady: když už prcek jednou usne, zastavovat se má jen v životě ohrožujících případech. My nicméně stojíme už před Mikulovem, abychom doplnili nádrž o něco levnějším benzínem. Sotva vypne motor a bouchnou dveře, Vilda je vzhůru a ospale se protahuje. Tímhle šlofíčkem si splnil svou spací povinnost pro celou dnešní cestu. Začíná tak maraton s názvem “zaměstnej batole”. Začínáme Vildovými oblíbenými knížečkami se zvířátky. Máma, napodobující zvuky poloviny zoo, špunta zabaví sotva ke hranicím. “Vili dívej, vrtule” snažím se Vildovu pozornost přesunout k větrným elektrárnám. Mládě na ně jen mrkne a opět začne divoce kopat nožkama. Vytahuji tedy z tašky všechny dobroty a postupně jimi Vildu začnu ládovat. Alespoň na chvilku se mu zavře pusa. 

Mapy.cz jsou skvělá věc, zoufale ale zaostávají, co se týče reagování na aktuální dopravní situaci. Několikrát tak v plánování trasy nezohlední uzavírky a my jsme nuceni se ke sjezdu na St. Pölten probojovat přes centrum Vídně. Už jsem zapomněla, jak stresující pro mě vždycky bylo plnit úlohu navigátora a řvoucí Vilém dnes tuto výzvu vyšvihl do nových výšin. Knížečky se zvířátky už cupuje na žmolky, takže se souběžně snažím přenastavit trasu přes spolehlivější aplikaci a zároveň vytrhnout ohlodané zbytky knížek ze spárů Vilémových šesti zubů.

Konečně vjíždíme na správný sjezd a hladina napětí v autě znatelně klesne. S google maps se čas dojezdu vůbec nezkrátil a hlásí ještě další, Bůh nám pomáhej čtyři hodiny. Vildu po kratším útlumu opět chytá rapl. Naprosto mu rozumím. Strávit x hodin prišněrovaný k vypolstrované židli s nulovou možností úniku a žádnou vidinou toho, kdy to skončí, by rozhodilo i většinu dospělých. To ovšem neznamená že nebojuji s vnitřním nutkáním divoce s tím uřvánkem zatřást, aby už dal konečně pokoj. Chce to pauzu. Dojíždíme k motorestu na půli cesty, abychom protáhli nohy a umlčeli alespoň naše hladové žaludky. Jen co Laďa odběhne objednat oběd, už vidíme Janku s Honzíkem, jejich jeden a půl ročním synem Béďou a psem Arim. Vyrazili krátce po nás a tak dojeli v podobný čas. 

Po dočerpání nezbytné energie se opět odebíráme k autům a oznamuji rodině, že zbytek cesty odřídím já. Zajišťování psychické pohody mého syna je něco, za co nechci přebírat plnou zodpovědnost. Mozek za volantem okamžitě vyšle do těla dávku endorfinů a já už se mileráda soustředím jen na dálnici před sebou. Ať si užije taky tatínek. Může za to možná krátká procházka po parkovišti, nebo oběd, že Vilda opět pomalu upadá ke spánku. Kilometry na tachometru rychle přibývají a okolní krajina se ze zlatých polí mění v kopcovitou s tím, jak se přibližujeme k Salzburgu. S pokročilou hodinou řídne i provoz a nekončící cesta se tak stává ještě o něco snesitelnější. Kopečky už dávno vyrostly v pořádné Alpské velehory a temná mračna jim najednou dodávají jakýsi ráz hrozivosti. Než se nadějeme, spustí se pořádný liják a stěrače žalostně nestíhají. Vilda už je opět vzhůru a kouká kolem sebe. Před chvilkou jsme přejeli do Německa, kudy by to do naší cílové destinace Fusch an der Großglocknerstraße mělo být o něco kratší. Navigace hlásí poslední hodinu a 70 km, Vilda už má ale všeho po krk a naplno testuje vitální kapacitu svých plic. Nohu mám až na podlaze a konečně projíždíme Zell am See, odkud je to do Fusch už jen pár minut. To ale Vilda netuší a žalostně se snaží vymanit ze sedačky.

Billboard s fotkou sviště už nás vítá v městečku, kde se až na samotném konci nachází naše předem zamluvená chata. Parkujeme a vysvobozujeme Vildu ze zajetí. Stačí chvilku pochovat a už ani neví, proč plakal. Zvědavě se rozhlíží po místě, kde se právě octl. Chata v typicky alpském stylu, co se na dalších 10 dní stane naším domovem je uvnitř ještě honosnější, než navenek. Každý ze čtyř pokojů má vlastní koupelnu, plně vybavená kuchyň s prostorným obývákem zvládne pojmout celou naši 12ti člennou skupinu a venkovní terasa se skluzavkou a houpačkou zaručují, že ani ratolesti se tu nebudou nudit. Poslední třešničkou na dortu je sauna v přízemí, která potěší nejen v zimě. Příbytek je zařízen nanejvýš vkusně, až na množství jelenů zobrazených ve všech možných podobách. Jeleni jsou na obrazech, na povlečení, na hodinách, podtáccích, toaletách, vytepaní na vstupních dveřích a v prostoru se nachází desítky sošek paroháčů, které spolu s partou sádrových trpaslíků a jiných serepetiček okamžitě uklízíme do nejbližších skříněk, protože mrňata dosáhnou všude.

Na místo jsme dojeli jako první, brzy ale dorazí i Janka s Honzíkem a záhy po nich i Honza s Pájou a dcerkou Lindou. Jako poslední přijíždí Hanka s Aldou a nejmladším účastníkem zájezdu, malou Dorotkou. Bude to poprvé, co naše dítě stráví delší dobu ve společnosti vrstevníků. Jestli jsme měli nějaké obavy, Vilémova bezprostřednost je brzy rozptýlila. Vilda je se všemi do pár vteřin kamarád, objímá a pusinkuje (nebo se o to alespoň snaží) obě mladé dámy (a po čase i Béďu) a za tatínky si přisvojí všechny zúčastněné pány.

Zell am See

První noc a první den jsou čistě rozkoukávací. Abychom se sžili s okolím, uděláme si s kočárky jen krátký výlet do Zell am See, kterým jsme předchozí den projížděli. Skoro deseti tisícové městečko, rozprostírající se na březích jezera Zeller See celoročně pulzuje čilým ruchem. Od května do října je v provozu velké množství lanovek, které vás za nemalý poplatek vyvezou na nejbližší kopce, kde lze pořídit ony proslulé katalogové fotografie s rozkvetlými loukami a pasoucími se krávami se zasněženými vrcholky v pozadí. 

Město jako takové se pyšní množstvím restaurací, kaváren a cukráren, ale i klidných zákoutí pro chvíle odpočinku. Dýchat se zde vyplatí opravdu zhluboka, pro svůj čistý vzduch se Zell am See přezdívá “klimatické lázně”. Jezero můžete brázdit na vypůjčené loďce nebo parníku, a celé se dá pohodlně obejít po zhruba 11 km promenádě. Zvládneme ujít zhruba třetinu trasy, než děcka začnou nespokojeně remcat, že chtějí z kočárů ven. Toto je jedna z novinek, jenž rodičovský život přináší: rodiče plánují a děti konají. Zastavujeme u zdejší atrakce – kašny a fontány Zeller Seezauber, která se každé úterý a čtvrtek ve 21 h rozzáří světelnou show. Nyní se desítky vodotrysků pouze pohybují do rytmu hudby, i to ale na získání si pozornosti našich špuntů stačí. Vilda nadšeně kouká na proudy vody a snaží se překonat kamennou zídku, představující jedinou bariéru mezi námi a jezerem. I po skončení hudby Vilda neposedně pobíhá po promenádě a tváří se u toho nejvíc roztomile jak dovede. Všimne si skupinky seniorů, posedávající na koncertním pódiu a jako by to byli staří známí na ně začne s úsměvem od ucha k uchu zběsile mávat. Vyslouží si tak nejedno “aach” a “ooch” a salvu smíchu. Pan Rozkošný potřebuje dostát svému jménu.

K přehradám Mooserboden

Okolí Zell am See nabízí stovky kilometrů cyklistických a turistických tras, a ačkoliv bylo od začátku jasné, že na nějaké velké túry to s děckama nebude, následující den podnikneme výlet k přehradám Mooserboden v Kaprunu, který je od Fusch vzdálený jen dvacet minut cesty autem. K nádržím se dá vystoupat i pěšky po stezce, my ale raději zakotvíme u 11ti patrového parkoviště a jdeme si koupit lístky na autobus, který nás k přehradám vyveze. S myšlenkou, zkusit se projít alespoň cestou zpět nakupujeme jednosměrnou jízdenku. Paní pokladní málem spadla ze židle, když jí Janka s malým Béďou v krosně sdělila náš plán. “To chcete jít pěšky s dětmi?! Ooo nein! Moc nebezpečné!” Ujistila Janku, že lístek na cestu zpět si lze koupit i nahoře a ať si to ještě rozmyslíme. Jako průzkumník jenž otestuje, zdali je terén opravdu tak náročný poslouží Honzík, největší sporťák v naší skupině. My ostatní se jen dobambeláme k autobusu a pohodlně se usadíme. Cesta až k horní přehradě zabere zhruba tři čtvrtě hodinky. Z autobusu musíme v jeden moment vystoupit a přeskupit se na posuvnou plošinu, která nás vyveze o pár desítek metrů výš. Dalším tunelem projedeme několik tunelů a již vystupujeme na místě. 

Viditelnost je dnes dobrá, takže se nám ukazuje celé údolí Kapruner Tal. Pozoruhodné vodní dílo sestává ze dvou nádrží, ve výšce 1672 m.n.m. položenou Wasserfallboden a o bezmála 500 metrů výše Mooserbooden. Obě přehrady jsou napojeny na elektrárnu Taurenkraftwerke, která dodává energii Kaprunu i dalekému okolí. Plány na výstavbu začaly již v roce 1928, hlavní část přehrady byla ale dokončena až roku 1955 v rámci Marshallova plánu na obnovu poválečné Evropy.

Horní nádrž sestává ze dvou hrází, které dohromady tvoří skoro kilometr dlouhou korunu, po níž se dá procházet. K dispozici je tu množství dřevěných lehátek a prolízaček pro děti, vybízející k zastavení. Větší děti se tu mimo jiné zabaví i na interaktivním hřišti, kde se seznámí s tím, jak přehrady fungují. Nejlepší výhled je z vrcholku Hohenbürg, vyrůstající přímo z prostředku nádrží. Vystoupat kamenné schody by nebylo nikterak náročné, nebýt těch 12 kilo živé váhy, kterou si neseme na zádech. Z Vildy ale srší nadšení, takže nám ani není až tak líto, že se nemůžeme vydat na některou z mnoha několikahodinových túr, které odtud vedou. Na odpolední svačinu už se k nám přidává i Honza, jenž si 9ti km trasu kolmo do kopce prošel pěšky. Popisuje nám, jak cestou musel zdolat několik žebříků i přechod ledovým vodopádem, což bychom s děckami na zádech asi nezvládli, ale hlavně neriskovali. Jak jsme se tedy vyvezli, tak se zase svezeme. 

Ochlazení v soutězce

Následující den panuje horko k padnutí, předpověď ale slibovala již brzy výrazné ochlazení s deštěm, větší část skupiny se tedy rozhodne užìt si klidu na chatě. V praxi to vypadá tak, že děcka se schlazují v nafukovacím bazénku a dospělí zase orosenou lahví v ruce. Abychom celý den čistě neproflákali, naložíme Vildu do auta a jedem opět směr Kaprun, navštívit soutěsku Sigmund Thun Klamm. Řeka Kapruner Arche si tady posledních zhruba 14 000 let formuje cestičku skrz pískovcovou skálu a za tu dobu vytvořila úchvatnou podívanou. Stezka po dřevěných mostcích je sice dlouhá pouhých 300 metrů, takže celý výlet i s focením zabere maximálně půl hodinky, chládek a čerstvý vzduch jsou ale v tomhle pařáku dost velkou odměnou samy o sobě. 

Vodní dobrodružnou stezkou

Počasí se zatím drží, takže následující den se rozhodneme vyrazit na opačnou stranu údolí. Jen pár desítek minut autem na jih leží okres Ferlaiten, důležitý turistický bod hned z několika důvodů. Jednak se tady nachází staromódní, o to ale kouzelnější zábavní park, na něž navazuje zoo park se zvířaty, typickými pro alpskou divočinu. Hlavně zde ale stojí mýtná brána pro vjezd na Grossglockner straße – horskou silnici, po níž lze vystoupat až na nejvyšší vrchol Rakouska.

Ale všechno hezky popořadě. Dnešek začneme túrou po tzv.: “vodní dobrodružné stezce” k vodopádu Schleierwasserfall, nacházejícího se západně od parku. Od parkoviště je to k hlavní části vodopádu pouhé 3 km dlouhá procházka serpentinami po hezky upravené cestě. Za ten kousek ale nastoupáme bezmála 600 metrů, což už je pěkný pruďas. Výzva je to hlavně pro Laďu, který stále rozchází zlomený kotník z únorové lyžovačky v Itálii. Máme spolu nepsanou dohodu, že Laďa Vildu vynese v krosně na kopec a já ho potom snesu dolů. Za hodinu a půl už stojíme za převislou skalní stěnou, kde se masa vody volným pádem řítí do údolí. Dlouhá lavička nabízí až několika návštěvníkům možnost chvíli posedět a ponořit se do jedinečné atmosféry. Tomu napomůže i bedna s ledově vychlazeným pivem, které si za 3 eura můžeme do dna vychutnat. Abychom nemuseli šlapat stejnou trasu zase zpátky, vydáme se okružní cestou přes Walcheralm. Hlavní význam oblasti je jasně zemědělský. Jen za dnešek nám cestu zkříží několik desítek krav, které jen neochotně zvedají svá několika tunová těla, aby nás nechaly projít. Zvířata takhle na volno budí respekt, většinou po nás ale jen hodí očkem a zase si hledí čerstvé pastvy.

Za zvířátky a retro zábavou

Návštěvu zoo a zábavního parku necháváme na další den, kdy se počasí začne kazit. Lehce poprchává, ale dnešnímu programu to nijak zvlášť nevadí. Alespoň jsou zvířata aktivnější a my se jich tak můžeme dosyta nabažit. K vidění tu jsou tradiční obyvatelé Alp – kozy (ty tu dokonce pobíhají na volno a jsou tak smělé, že div děckám neskočí do kočárků), ovce, divočáci, jeleni, rysi, kozorozi, i méně obvyklí vlci, medvědi či bizoni. 

Zábavní park, který na minizoo volně navazuje je samo sebou určený především pro děti, v našem případě si ale užijí hlavně tatínkové, co se zase na moment můžou cítit, jako malí kluci. Neplatí se zde za vstup, ale za jednotlivé stanoviště. Ty jsou vždy za 1 euro, které se vhazují do turniketu. Napočítali jsme tu asi deset atrakcí, od základních, jako jsou kolotoče a skluzavky až po o něco sofistikovanější. Velký úspěch měla kabinka v podobě koule, jezdící po kolejích. Mačkáním tlačítek si pak sami nastavujete, jak moc chcete, aby se s vámi koule točila. Největší úlet ale představovala lodička, která vás vyveze do výšky a potom s vámi v plné rychlosti skočí do malého rybníčku. Tak upřímný záchvat smíchu už mě dlouho nechytl. 

Soutěska Kitzlochklamm

V okolí je soutěsek více, takže další den se vydáváme prozkoumat Kitzlochklamm u Taxenbachu. Na rozdíl od menší soutěsky, kterou jsme navštívili před několika dny, jsou zde povinnou výbavou helmy. Nezřídka se z rozeklaných skalních stěn utrhne nějaký ten kus suti, bezpečnost je tak na místě. Rokli vytvořila říčka Rausier Arche a je o poznání širší než ta v Sigmund Thun Klamm. Prohlídková trasa je dlouhá 1,5 km a je zde třeba vystoupat 400 schodů. Pro dobrodružné duše je k dispozici krátká, ale náročně vypadající ferrata po takřka kolmé stěně. Prohlídka zabere jen něco málo přes hodinu, času tak dnes zbývá víc než dost. Počasí se ale, jak už to tak v horách bývá, mění každou minutou a sluníčko opět střídá déšť. Vilda s Béďou pobíhají po chatě jako tygři v kleci, evidentně razí heslo “přece nebudu sedět doma na zadku když už jsem se naučil chodit.” Jakmile déšť jen trochu ustane tak opět nasedáme do aut a jedeme na hřiště. Sice je mokro, ale kluci jsou u vytržení, že můžou být venku. Netrvá to dlouho a vyrojí se další čtyři rodiny, které měly stejný nápad. Ani nás nepřekvapuje, že všechno češi. 

Na nejvyšší vrchol po Grossglockner straße

Počasí se zde musí přizpůsobovat vše. Jestli bychom na téhle dovolené měli podniknout jen jediný výlet, jednoznačně by to byla vyjížďka na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner. Dnes má být počasí nejslibnější, takže jen co se všechny děcka spacifikují vyjíždíme opět na jih směr Ferleiten. Dojedeme k již dříve zmiňované mýtné bráně, kde za nemalý poplatek 43 euro dostaneme tiket a nálepku. Jen pro zajímavost, za motorku byste tu nechali 33 euro a za stejnou cenu můžete vjet s elektromobilem. Moc by mě ale zajímalo, jestli je reálné celou trasu zvládnout na jedno nabití. Na tomto výletě jsem byla evidentně pasována na hlavního řidiče, takže mám tu čest celou cestu absolvovat za volantem. Hochalpenstrasse je od Ferleitenu, kde začíná až do Heiligenblutu kde končí, dlouhá 48 km a najdeme na ní 26 číslovaných zatáček a překonává 1748 m převýšení. Na úpatí hor projíždíme malebnými lesy, hranice stromů ale brzy skončí a nahradí jí výhledy na jedno z nejkrásnějších pohoří na světě. Nacházíme se v NP Vysoké Taury, což je nejdelší a nejmohutnější horský systém části Východních Alp s délkou hřebenu bezkonkurenčních 200 km.

Na silnici je celkem 12 hlavních zastávek, nabízejících informace, toalety, občerstvení či hřiště pro děti a nespočet odpočívadel, u kterých lze zastavit a pokochat se dechberoucími výhledy. Kvůli Vildovi jsme se rozhodli se po cestě nahoru moc nezdržovat a tak parkujeme až pod EdelweiSspitze, kde se setkáme i se zbytkem skupiny. Nacházíme se v nejvyšším bodě cesty – 2571 mnm. Z vrcholové plošiny lze vidět celkem 37 vrcholů vyšších 3000 metrů a celkem 19 ledovců. 

Člověk už by měl tendenci se po dosažení vrcholu vracet zpátky, silnice toho ale nabízí k obdivu ještě mnohem více. Začneme sjíždět dále na jih, když se najednou dostáváme do kolony. Na cestu spadl kus uvolněné skály a pracovníci s těžkou technikou teď musí pozůstatky odklidit. Upřímně mě štve, jak mají cyklisté a motorkáři tendenci v kolonách předjíždět. Naštěstí se do pár desítek minut rozjedeme a skupinku asi osmi cyklistů, kteří se vecpali před nás stihneme předjet ještě před vjezdem do 2,3 km dlouhého tunelu Hochtor. Stavba samotné silnice, která v té době musela být velice komplikovaná byla započata roku 1930 a již o 5 let později byla slavnostně otevřena.

Po výjezdu z tunelu se otevírá pohled na druhou stranu pohoří. Stále klesáme, až na 40 km dojedeme k rozcestí, kde je možnost vydat se na konečnou do Heiligenblutu, nebo pokračovat strmým stoupáním k vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe. Volba je jasná. Provoz o poznání zhoustl a tak je výjezd o dost “zábavnější”. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy si přeju, abychom měli automat. S „ručkou“ to zrovna neumím, a tak se párkrát docela zapotím ve snaze nenabořit auto za sebou. Nejspíš jsem trochu odvařila spojku, ale konečně jsme na místě a vjíždíme do budovy asi jedenácti patrového parkoviště. 

Vyhlídka je pojemnována po císaři Franz Josefu – choti slavné Alžběty “Sisi”, který ve svých 26 letech toužil spatřit majestátní ledovec Pasterze a tak až z Heilingenblutu putoval čtyři hodiny a překonal 1100 výškových metrů, aby se mu přání vyplnilo. Zpráva o této události je zde také vytesána do památného kamene. 

Jen prohlídkou návštěvnického centra by se dalo strávit pár hodin, my ale tušíme, že děcka nám dopřejí čas tak akorát na to se rychle pokochat výhledem na největší ledovec Rakouska. Dost možná k tomu máme poslední příležitost. Ne málo vědců se shoduje, že alpské ledovce jsou odsouzeny k zániku, a Pasterze, jakožto jeden z nejníže položených v Rakousku tuto teorii potvrzuje. Od roku 1852, kdy jeho délka dosahovala 11,4 km se zkrátil o cca 4 km a trojnásobně ztratil na objemu. Nejfatálnější bylo pro ledovec období mezi lety 2022 a 2023, kdy v průměru ztratil rekordních 204 metrů (činí to asi 14,03 milionů m³ ledu, což odpovídá krychli s délkou hrany 241 m.) (diepresse.com).

Letošní rok, který je zatím globálně tím nejteplejším v historii měření zřejmě napáchá škod ještě více. Ledovcům v Alpách škodí nejen růst teploty, ale i častější nánosy saharského prachu na sněhu, které urychlují jeho tání. Ledovcový jazyk, který tak ještě dnes můžeme obdivovat za několik let zcela zmizí a ve vyšších polohách se rozdělí na několik menších ledovců. 

Vildu je čím dál těžší udržet na jednom místě. Více než pohled na ledovec ho zajímají věci v jeho bezprostřední blízkosti: lidi, vlajky, patníky nebo bronzová socha lodi v životní velikosti, do které se snaží všelijak vyškrábat. Pobíháme tedy do kolečka sem a tam, abych Laďovi dopřála čas alespoň na pořízení páru fotek. Zasněně kouká do dáli, kde začínají traily. Zbytek naší skupiny už se vydal domů a i nám už začíná být při pobytu na otevřeném prostranství bičovaném větrem zima. Hustota provozu se na cestu zpět o dost zmírnila, a tak zastavuji na nejednom odpočívadle, aby Laďa mohl výhledy řádně zdokumentovat.

Vilda usnul, takže se nikde moc nezdržujeme. Najednou si všimneme, že za jednou obzvlášť prudkou zatáčkou parkuje známá dodávka a u ní se Honza sklání nad ležícím cyklistou. Než se stihneme zorientovat a vyhodnotit, jestli bychom neměli zastavit a zjistit o co jde, už jsme o pár desítek metrů dále v serpentinách a před námi i za námi se táhne štrůdl aut. Doufáme, že se nestalo nic vážného. Honza s rodinkou dorazí na chatu o pár desítek minut po nás. Při projíždění jedné z mnoha serpentin si všimli, že u krajnice leží bezvládné tělo cyklisty. Honza neváhal a běžel zjistit, jak je situace vážná. Muž byl v bezvědomí a podle množství nasypaného štěrku v jeho přilbě musel padat několik metrů, než se zastavil u srázu. U zraněného už sice sedělo pár lidí, jen Honza ale dokázal zachovat chladnou hlavu, dal muži první pomoc a zavolal mu záchranku. Docela dramatický závěr výletu.

Poslední radovánky

Poslední den naproti tomu probíhá dost v poklidu. S děckama v krosně si už jen uděláme malý výlet k vodopádu kousek od ubytování a odpoledne strávíme koupačkou u Zell am See. Jezero se svažuje velmi pomalu a tak i když už stojíme dobrých 50 metrů od břehu, nám voda sahá sotva po pás. Ideální pro pobyt s nejmenšími. Vilda nás objímá jako klíště. Ke studené vodě, která končí neznámo kde nemá pražádnou důvěru. Otáčí se za kolem proplouvající rodinkou kačen a volá “letí” kdykoliv uslyší motor charterového letadla. Nedaleko bude runaway, za hodinu pozorování jich nad námi přeletělo asi dvacet. Večer se nahrubo sbalíme, chatu předáváme už zítra v deset. Honza se naposled uvolil připravit večeři: hranolky s gulášovým kořením. Na dotaz proč ta neobvyklá příchuť odvětí, že v kuchyni nic jiného nenašel.

Auta jsou naložena, chata předána, nic tak nebrání vyrazit na dlouhou cestu domů. Nic vyjma kilometrové kolony, do které se dostáváme po pouhých dvaceti minutách jízdy. Dnes tudy prochází čtvrtá etapa letošního ročníku Tour de Austria. Čekáme zhruba půl hodiny, než nás minou auta organizátorů závodu a o notnou dobu později i vláček profi cyklistů, mířících na vrchol Größglockner. Trvalo to jen pár vteřin, ale zhruba další půl hodinu čekáme, než se dá kolona znovu do pohybu. Tak tohle byla určitě ta nejsvízelnější etapa, alespoň pro nás. Vilda po týdnu nabitém zážitky pomalu usíná. Teď už to bude hračka…ne?

Zrovna míjíme Salzburg, když auto zahlásí nízký tlak v pneumatikách. Pro jistotu zastavíme na nejbližší benzince, dopumpujeme a doufáme, že problémové kolo vydrží. My jsme se domů s malou dávkou štěstí dostali. Totéž bohužel neplatilo pro jednoho z účastníků závodu. Večer proletěla internetem zpráva, že při sjezdu Grossglockner po pádu zemřel 24 letý cyklista z Norska. Život je křehký a někdy stačí vteřina, kámen v cestě nebo dobrý člověk, který v krizový moment rozhodne o vašem osudu. 

Proto, užívejme každého nového dne. 🌞

V Bílovicích n. S., 11.6.2026